Komu zvoní hrana

- Komentáře autor: Alina Holušová

S každým dalším dnem, kdy se na východě Ukrajiny válčí, se blíží pád vlády ruského prezidenta Vladimira Putina. Rozpoutáním konfliktu v sousední zemi, která mu doslova proklouzla mezi prsty po svržení režimu ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, ruský vůdce zahnal sám sebe do kouta. Právě Putin potřebuje urychlený konec války na Donbase snad jako nikdo jiný. 

Odpočet konce Putinova režimu začal anexí Krymu a válkou na východě Ukrajiny

Odpočet konce Putinova režimu začal anexí Krymu a válkou na východě Ukrajiny,zdroj: Profimedia.cz

V Kremlu ho dosud drželo několik mocenských struktur. Ať už jde o takvazné siloviky – představitele silových struktur, armády a tajných služeb, kteří představují de facto stát ve státě – nebo loajální jednotlivce rozsetá po všech vládních agenturách, jejich ochota podporovat režim skončí ve chvíli, kdy režim ztratí kontrolu nad finančními zdroji.

Na rozdíl od lidových mas, šedé eminence Kremlu neslyší na neocaristickou a imperialistickou ideologii, nezajímá je pravoslavné obrození ani slavjanofilství. Zajímají je peníze. A o ty Putin rychle přichází. Ruskou ekonomiku srazil na kolena pád cen ropy a dobíjí ji západní sankce.

Možnost neplánované anexe Krymu přišla pro Putina smolně příliš brzy. Stejně jako válka na Ukrajině. Plány na rozvoj vysokých technologií se zasekly, export jaderného průmyslu nevynáší dost, zahraniční investoři začali částečně prchat ještě před Majdanem a obsazením Krymu.

Za 15 let své vlády Putin nepochybně dokázal něco našetřit, jejnže za stávající situace a s tím, že ceny ropy jen tak neporostou, z rezerv dlouho nevydrží. Anektovaný Krym by Rusko rychle vysál i bez války na Donbase, která Moskvu stojí balík peněz. Sankce Západu jsou pak třešničkou na dortu.

Putinovi dřív nebo později nezbude nic jiného, než odříznout mocenské špičky od penězovodů, čím je poštve proti sobě. Ruská historie už jednou ukázala, že ke svržení režimu postačí malá hrstka lidí. "Barevnou revoluci" nemusí vyvolat všelidové povstání. Ale ani to není vyloučené.

Stárnoucí vůdce

Putin si vydobyl podporu mas sérií úspěchů, ať už jde o pozvednutí image Ruska z poraženeckých postsovětských trosek, hospodářský růst nebo potlačení války na Kavkaze. To vše dokázal člověk s důsledně vybudovaným obrazem zdravého, silného a charismatického muže, který umí vše a zvládne cokoli. Slibu navrátit zemi její imperialistickou slávu lze uvěřit někomu takovému, nikoli však stárnoucímu a viditelně unavenému člověku. Přestože lidová tvořivost stále plodí písně oslavující mužnost šéfa Kremlu, rozhodně už vyznívají jinak, než před lety slavný popěvek "chci někoho jako Putin".

Slabost se v Rusku netoleruje. Slabého Gorbačova nahradil Jelcin, slábnoucího Jelcina nahradil Putin. Slabého Putina nemusí vyhnat z Kremlu ani povstání loajalistů, ani povstání mas. Stačí, když se znovu rozdmychá konflikt na Kavkaze, který dodnes doutná a z Čečenska se jen přelil do sousedního Dagestánu. Stejně tak pod ním může podkopnout židli případná revolta krymských Tatarů, kteří mají s represivní vládou Ruska neblahé zkušenosti.

A tak často kritizovaný nemilitaristický postoj Evropy a Spojených států k ruské roli na východě Ukrajiny, se může nakonec ukázat jako účinnější zbraň než vojenské dodávky, které Západ zatím Kyjevu upírá. Kromě ekonomické podpory Ukrajiny a nátlaku na tamní vedení, aby uskutečnilo potřebné reformy, by se Západ měl soustředit i na další země sousedící s Ruskem. Definitivní ztrátu spojenectví Běloruska nebo spolupráce s Kazachstánem by současný režim v Rusku nesl jen velmi těžko.  

Tagy: Rusko Ukrajina ruský prezident protiruské sankce rusko-ukrajinská krize ruská politika boje na východě Ukrajiny válka na Donbasu

Zdroje: Vlastní,Foreign Affairs