Komentáře

Necelých deset minut stačilo slovenské političce Magdě Vašáryové k tomu, aby vypíchla klíčový problém současné střední Evropy – nezastavitelnou krizi hodnot a ideový úpadek, který bude mít pro naši společnost daleko zásadnější důsledky než pár tisíc uprchlíků. Uprchlická krize nám podle jejích slov nastavila zrcadlo, v němž vidíme jen vyděšené strýce a tety, které zajímá jedině jejich vlastní bydlo, a politiky, kteří jednají jen v zájmu svého znovuzvolení.  

Co má společného sex za firemní peníze a finty u emisních zkoušek? Firmu, která za nimi stojí – Volkswagen – a lži, které je obestírají.

Dělá Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky něco jiného, než že říká Evropské unii, jak má být vstřícná k migrantům? Kdo je, proboha, eritrejský kněz Mussie Zerai? A není náhodou Františkovým posláním, už z titulu papeže, vyzývat k pomoci chudým? Beztak to dostane jen kvůli tomu, že ho navrhl muslim! Ať už Nobelovu cenu míru získá kdokoli z největších favoritů, argumenty, proč výbor zvolil špatně, se najdou vždycky. 

Největší kauza automobilové historie není zdaleka tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nelze ji shodit ze stolu s tím, že Volkswagen je ten špatný, protože do svých aut namontoval speciální software, který uměl při zkouškách upravovat hodnotu pevných částic na hodnotu stanovenou americkou vládou a v běžném provozu už bylo auto zase "neekologické". Je tady totiž mnoho dalších otázek, které poukazují na zásadní problémy v celém automobilovém průmyslu.

Dlouhé fronty ušmudlaných, otrhaných uprchlíků, kteří se štosují na nádražích, u ostnatých plotů, v uprchlických táborech. Na takový obraz uprchlické krize jsme si zvykli, takový obraz nám také vyhovuje. Argumentujeme jím. Takové hordy přece nemůžeme zvládnout, převálcují nás! Tisíce utopených dospělých běženců nás nedokázaly rozházet. Zato nad snímkem tříletého Syřana vyplaveného na břehy Turecka celý internet zjihl dojetím. Soucit západního světa dosáhl vrcholu impotence.

Skoro století nepříliš úspěšných pokusů docílit v Česku funkční demokracie by snad mohlo stačit. Pojďme se na 100. narozeniny republiky vrátit k monarchii. Vyhovuje nám, přiznejme si to konečně. 

Aktuální souznění sociálně demokratického ministra vnitra Milana Chovance s jeho představeným, premiérem Bohuslavem Sobotkou dosáhlo takové míry, že ti dva bez sebe nedají ani ránu. Jsou jako Pat a Mat, Špejbl a Hurvínek, Marx a Engels, Klus a Krajčo, a proto se jim začalo říkat stručně Chobotka. 

Jen co bude zregulujeme volný pohyb psů po ulicích, bude třeba něco udělat s volně pobíhajícími dětmi a důchodci, kteří na lavičkách zabírají místo kompostérům, poeziomatům a dalším vysoce interurbanistickým záležitostem.