Je osmá hodina ranní a malé, ospalé severočeské město Lovosice se pomalu probouzí do nového dne. Pod prvními paprsky slunce svítí na všechny strany reklamní poutač hnutí ANO umístěný na jednom z komínů zdejších chemických závodů. Je jedno jestli zvolíte cestu po železnici nebo po silnici, nápis se nedá přehlédnout. A hned u brány zaměstnance vítá plakát, který tu jakoby náhodou zbyl od minulých voleb. Křečovitě se usmívající muži na něm vypadají jako ředitel a jeho nejponíženější podřízený. Už z velké dálky musí být každému jasné, že tady je Babišovo. 

Bitva o Debalcevo se stala symbolem války na Donbase jako takové – boje pokračující i po vyhlášení příměří, obklíčená ukrajinská armáda, sebejistí povstalci a laxní Západ. Porážka vládních jednotek může znamenat prohru celé Ukrajiny. Když Kyjev nedokázal ubránit Debalcevo, dokáže ubránit vůbec něco? Debalcevo je také důkazem, že západní koalice měla dodat Kyjevu zbraně, pokud chtěla zabránit prohře Ukrajiny. 

Posledních několik týdnů to vypadá, že český prezident Miloš Zeman dokonale ovládl umění "rozděl a panuj". Nejde o nějaké překvapení, společnost dokázal polarizovat vždy. Je to právě prezident dolních deseti milionů, který si poslední dobou vybírá třaskavá a v kontextu aktuálních, mezinárodních událostí i zdánlivě okrajová témata, která díky tomu ve společnosti rezonují a on tak získává mediální prostor a popularitu. Právě popularita je patrně to jediné, co svými kontroverzními výroky sleduje. A kdo je vlastně jeho posluchačem? Zdá se, že to je nenáročný člověk s černobílou představou světa. 

S každým dalším dnem, kdy se na východě Ukrajiny válčí, se blíží pád vlády ruského prezidenta Vladimira Putina. Rozpoutáním konfliktu v sousední zemi, která mu doslova proklouzla mezi prsty po svržení režimu ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče, ruský vůdce zahnal sám sebe do kouta. Právě Putin potřebuje urychlený konec války na Donbase snad jako nikdo jiný. 

Poslanci ve čtvrtek řešili asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou s razancí ukrajinských poslanců. Došlo na mýtické západní hodnoty, bouchání do lavic i hulákání. Předsedající schůze Vojtěch Filip z KSČM se při Kalouskově emotivním projevu neudržel a katolíkovi vypnul mikrofon. Schytal za to od kolegů velké slovutné "fuj". Chyběly už jen pěstní souboj. 

Válka – jinak se to nazvat nedá – o východní Ukrajinu je intenzívnější než dříve a po "Je suis Charlie", po řeckých volbách a po české intenzivní debatě o dalších Zemanových tupostech (což je také příznačné pro rozměry našeho zájmu) se pozornost opět obrací tam, kam má.

Jméno Alexandra Dugina v posledních týdnech zaznívá především v souvislosti s jeho kontakty s vítězem řeckých voleb, levicovou koalicí Syriza. Panují totiž obavy, že by nová řecká vláda mohla rozbít už tak těžce zkoušený jednotný postoj EU vůči Rusku. Ovšem zakladatel eurasijského hnutí Dugin je zajímavý sám o sobě, do určité míry lze totiž podle jeho vzletů a pádů hodnotit vývoj kremelského směřování.

Prodlouženou ruku Babišova multimiliardového impéria Agrofert dnes čekají volby do stranického vedení. Jejich výsledek je dopředu jasný.