Koalice lidovců a starostů může být černým koněm voleb. A nebo taky ne

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Křesťanští demokraté se společně s hnutím STAN domluvili na koalici pro sněmovní volby. Proč jdou lidovci do rizika, že se do dolní komory nedostanou? A co rozhodne o tom, zda se nově vzniklé koalici podaří naplnit její nemalé ambice?

Petr Gazdík a Pavel Bělobrádek

Petr Gazdík a Pavel Bělobrádek,zdroj: Jan Handrejch / Právo / Profimedia

Koalice, na které se dohodli lidovci a starostové, je velmi ambiciózní. Od představitelů obou subjektů zaznívá, že by ve volbách rádi získali patnáct až dvacet procent hlasů. Ovšem stále panují obavy, zda koalice vůbec překročí deset procent nutných pro vstup do sněmovny. Dvacetiprocentní ambice působí podobně pošetile, jako když Petr Robejšek při představování svých Realistů prohlašoval, že strana na podzim obdrží deset procent.

Touha po výsledku patnáct a více procent je pochopitelná. Stačilo by, aby koalice dosáhla na šestnáct procent a už jen to by znamenalo senzaci a zemětřesení na české politické scéně. Lidovci už dlouhá léta sní o tzv. třetí síle. 

V jádru jejich přání nestojí nic jiného než čísla. Ostatně poukázal na to sám předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, když připomněl, že v roce 2006 měli lidovci se zelenými v součtu lepší preference než komunisté, ale poslaneckých mandátů obdržela KSČM o sedm více.

Šestnáctiprocentní sen 

Ještě lépe by koalice lidovců a starostů dopadla, kdyby se v říjnových volbách dočkala zmíněných šestnácti procent, se kterými třeba taková TOP 09 v roce 2010 ve sněmovně obsadila čtyřicet jedna křesel. Ve srovnání se čtrnácti poslanci, které má KDU-ČSL teď, by to byl značný skok.

Ten je daný i tím, že volební systém v České republice zvýhodňuje větší strany. Pokud lidovci už nechtějí být malou stranou a rádi by patřili k těm větším, které volební systém za jejich velikost odměňuje, nemají v současných podmínkách jinou možnost než se opravdu s někým spojit. U starostů pak jde především o to, aby se v dolní komoře vůbec udrželi.

Ačkoli se to teď zdá být těžko uvěřitelné, šestnáct procent pro KDU-ČSL a STAN nemusí být nedosažitelný sen. Voličů, kteří se rozhodují nevyzpytatelně a na poslední chvíli, jsou kvanta. Skoro před každými volbami nějaká strana překvapí a nečekaně uspěje. Neplatí ani to, že středopravicová část stranického spektra, na kterou koalice cílí, je již přeplněná, takže mnoho volných voličů už nezbývá.

Jednak jsou tu bývalí příznivci ODS, kteří stále trochu tápou, komu dát svůj hlas. V minulých sněmovních volbách měla 12 procent také TOP 09, od níž zřejmě velká část voličů zamíří někam jinam. Rovněž platí, že množství voličů je přelétavých a ideologicky nevyhraněných. Je zde také mnoho lidí, kteří k volbám nechodí. Stačí, když je někdo přesvědčí, aby k nim přišli.

Podle průzkumů to zatím vypadá, že se bezprizorní hlasy shromáždí u hnutí ANO. Do říjnových voleb se mu ale někteří voliči mohou ještě velmi snadno rozutéct. Záleží, zda budou mít po ruce lepší variantu, koho volit. Nová koalice má odkud brát. Otázka je, čím chce voliče přilákat.

Hrozba mocenského monopolu 

Pavel Bělobrádek říká, že existuje poptávka po slušné, nepopulistické a férové politické alternativě. To je jistě pravda. Taková poptávka alespoň u části společnosti existuje vždycky. Pokud ale lidovci se starosty chtějí získat kolem patnácti procent hlasů, musí se jim podařit vystihnout jedno zásadní téma, které hýbe společností. To zformulovat a na jeho vlně se nechat vynést.

Právě to se ostatně podařilo TOP 09 v roce 2010 s hrozbou zvyšování státního dluhu a strašením Řeckem. Také hnutí ANO se o tři roky později povedlo najít téma, na kterém se do dolní komory parlamentu svezlo. Pavel Bělobrádek a Petr Gazdík zatím nejsou moc přesvědčiví v tom, jak vymezují, s čím do voleb půjdou. Nestačí říct: "Chceme vytvořit takovou sílu, která nabídne svou představu správy země voličům". Podobnými frázemi se přitom vyjádření představitelů obou uskupení jen hemží.

Předseda lidovců mluví také o tom, že doby 1. republiky, kdy křesťanští demokraté díky politickým dohodám stranických lídrů mohli být vždy "u toho" a i s malým počtem mandátů ovlivňovat osudy země, jsou pryč. Podle Bělobrádka je standardní pluralitní demokracie oslabená a hrozí faktický mocenský monopol nového protestního hnutí, které se touto ambicí netají.

Nesmí se pohádat 

Ačkoli Pavel Bělobrádek i Petr Gazdík hovoří o hrozbě, kterou představuje hnutí ANO a Andrej Babiš, není jisté, zda právě na ní lze získat cenné procentní body. Snaha bránit mocenskému monopolu protestního hnutí je sice dobře uchopitelná, ale na to utáhnout šestnáct procent hlasů na odporu proti Andreji Babišovi, je ještě brzy. Možná po nějakých dalších Babišových kauzách a zkušenosti s předsedou ANO jako premiérem.

Jiné téma zatím KDU-ČSL a STAN, zdá se, v záloze nemají. Programové priority starostů, které si schválili na svém sněmu a mezi které mimo jiné patří elektronizace veřejné správy, zavádění vysokorychlostního internetu, dokončení základního dopravního skeletu či posilování obrany, jsou sice hezké, ale k patnácti až dvaceti procentům stačit nebudou.

V první řadě se lidovci nesmí na svém sněmu o domluvené koalici ještě pohádat. Její příznivci uvnitř strany musí přesvědčit ty, kteří s ní mají problém tak, aby všichni společně pracovali na dosažení co nejlepšího volebního výsledku. Kromě toho ale před KDU-ČSL a hnutím STAN stále stojí úkol najít téma, na kterém svůj volební úspěch postaví.

Tagy: ODS Česko TOP 09 domácí KDU-ČSL hnutí Ano česká politika Starostové a nezávislí STAN

Zdroje: Vlastní