Dobrým příkladem je diskuse na téma nákupu dluhopisů Andrejem Babišem. Ministr financí se dušuje, že vše bylo legální (byť třeba senátor Václav Láska zde vidí možnost trestného činu), podobně nakupovaly dluhopisy desetitisíce firem i jednotlivců, a není na něm tudíž nic špatného.

Ve skutečnosti je ale každému jasné, že šlo o tzv. daňovou optimalizaci, což je legální cesta, jak neplatit daně nebo si je alespoň co nejvíce snížit. Babiš má pravdu, že tuto optimalizaci v různé míře provádějí všichni, od drobných živnostníků až po nadnárodní firmy.

Obhájci movitého šéfa hnutí ANO navíc tvrdí, že nic jako obcházení zákonů nebo jejich ohýbání neexistuje. Žádné hledání děr v zákonech není. Zákon se buď dodržuje nebo porušuje, vše ostatní jsou jen bohapusté bláboly. A je to pravda. Pokud se na zákon díváme z hlediska jeho litery, pak nic jiného není možné. Plus a nebo mínus, dodržuje psané nebo porušuje psané, mezi tím není nic. Babiš proto nejspíš nic neporušil. 

Litera versus duch

České právo a soudnictví je známo tím, že lpí na liteře, tedy formě zákona, a leckdy přechází jeho ducha. Nejnovější a zdaleka ne jedinou ukázkou je situace kolem nekonečné kauzy Davida Ratha - nikdo sice nevyvrátil Rathovu vinu, ale mnohaletý proces se vrátil na počátek a není vyloučeno, že Rath z něj vyjde beztrestně. Soud totiž rozhodl, že odposlechy, na nichž stála obžaloba, se neměly přijmout. Podle litery zákona žalobci postupovali chybně. 

Podobně se točí v kruhu také kauzy kolem Jany Nečasové dříve Nagyové, v právním bahně ustrnula i žaloba na Vlastu Parkanovou v aféře s letadly CASA, blamáží skončily soudy v kauze Opencard i Promopro, kde byly potrestáni subalterní úředníci, zatímco političtí hybatelé z toho vyšli bez trestů.

Český soudní systém je pomalý, rigidní a nezřídka dochází k prazvláštním výsledkům, zejména, když jde o politiky. "Jde o skandální výkon spravedlnosti s dalekosáhlými důsledky pro chování lidí," říká v rozhovoru pro časopis Týden bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, která získala minulý týden mimořádné ocenění a vstoupila do Právnické síně slávy. 

Lidé podle ní přestávají justici věřit a není divu. Právě proto se politici vždy odvolávají na literu zákona a pokud se na ně snáší nějaká obvinění, dožadují se soudního verdiktu. Dobře vědí, že se takové procesy pak táhnou roky a šance na to, že někdy za něco budou odsouzeni, je mizivá. Nebo se spoléhají na to, že zákon neporušili. Co víc byste také po nich měli chtít? 

Existuje pro to pěkný židovský výraz "chucpe". Chucpe je, když jste ministr financi a vašim úkolem je mimo jiné dohlédnout na to, aby občané řádně platili daně. Sám ale uděláte všechno pro to, abyste si daně snížil, co to jde.

Chucpe je stejně tak to, když požádáte o dotace z Evropské unie na stavbu jakéhosi hotelu, tedy "ekologické farmy", a aby se nevědělo, že to stavíte vy, založíte firmu, v níž sedí vaši právníci a manželka. Chucpe je, když řeknete, že se zbavíte všech firem, a uděláte to tak, že je převedete do fondu, který řídí dva vaši nejbližší právníci a manželka. Vše je přitom legální, zákon byl dodržen, ale je to zároveň zcela proti duchu toho, jak by se měl politik ve vrcholné funkci chovat.

Dodržovat zákony nestačí

Abychom byli spravedliví, Babiš v tom zdaleka není sám. Chucpe je pořídit si byt z poslaneckých náhrad, jako to udělal svého času Bohuslav Sobotka. Stejně tak je chucpe pobírat náhrady na cestování a ošacení, když jste ve vězení, jako se podařilo vysoudit (ano, vysoudit) Davidu Rathovi. A nebo pobírat senátorský plat a náhrady, když jste v senátu už půl roku nebyli ani minutu, jako to dělá František Čuba a není rozhodně jediný.

Zaměstnávání rodinných příslušníků jakožto asistentů je další velmi rozšířený a legální zvyk českých politiků (a nejen českých). Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Všechny tyto případy mají jedno společné - zákon dodržen, morálku nikdo neřeší. 

Pro ozdravění naší politické scény bychom měli dát politikům jasně najevo, že dodržovat zákony rozhodně nestačí. Není také přijatelné vyčkávat na konečné rozhodnutí toho úplně posledního odvolacího soudu (přeborníkem v této disciplíně je například hradní kancléř Vratislav Mynář, který si na nekonečnosti soudních řízení postavil kariéru).

Už jen stín podezření by měl být varovným signálem a pokud to dojde až k formálně vznesenému obvinění, dotyčný musí z politiky pryč.

Šmejdi do politiky nepatří

Česku zkrátka chybí (lepší) politická kultura, které ale nikdy nedosáhneme bez silnějšího tlaku veřejnosti a médií. Politik se musí chovat morálně, je to jeho povinnost stejně neoddiskutovatelná, jako je dodržování zákonů. Dobrým zvykem byla presumpce viny, kterou kdysi razili sociální demokraté, ale zase od ní pak upustili. 

Problém je, že se sami bojíme slova morálka. Jako by to bylo něco, o čem se snad baví jen učenci na univerzitách nebo kněží v kostele. Babiš se tomu dokonce vysmívá. Máslo na hlavě má prý každý, tak by měli být všichni zticha. Koneckonců i ministr zemědělství Marián Jurečka si převedl pole na manželku, tak o čem je vůbec řeč?

Jenže právě Jurečka je příklad toho, že to jde udělat i jinak. Při vstupu do politiky převedl svou rodinnou farmu na manželku, v tom má Babiš pravdu. Jistě, tady lze namítnout, že prostě udělal jen formální převod majetku, který mu stejně dál patří.

Jenže Jurečka se vzdal všech dotací, vyjma dotací na plochu, které na pole mohl legálně pobírat. Nic ho k tomu nenutilo, žádný zákon mu to před třemi roky nepřikazoval. Sám odhaduje, že se tím připravil zhruba o milion korun. Jistě, můžeme Jurečku kritizovat za mnohé, ale na rozdíl od Babiše aspoň ukázal snahu zachovat se morálně. Ministr financí se žádných dotací nevzdal, čerpá, co to jde a rozhodně s tím nehodlá přestat.

Babiš je něco jako prodejce hrnců, který nutí předražené krámy nebohým stařenkám na převáděcích akcích. Vše je legální, vše se stále ještě drží v mezích zákona, nebo aspoň některého z právních výkladů, ale všechno je zoufale nemorální, nechutné a nepřijatelné. Těmto lidem se říká, zcela správně, šmejdi. A šmejdi do politiky nepatří.