Už samotný rámcový příběh Tisíce a jedné noci, který drží pohromadě jednotlivá vyprávění, je natolik napínavý a fascinující, že z této anonymní sbírky dělá jedno z nejznámějších děl světové literatury.

Šeherezáda dlouho králi vyprávěla…

V příběhu jsou král Indie a Číny Šahrijár a jeho mladší bratr podvedeni svými manželkami. Bratři je nechají popravit a vydávají se do světa. Na své pouti zjišťují, že nad ženami nemají moc ani nadpřirození džinové, a dospějí k názoru, že "na celém světě není ani jedna jediná slušná žena".

Po návratu domů se proto Šahrijár odhodlá ke kruté pomstě. Ožení se každou noc s jinou ženou a po svatební noci ji ráno nechat popravit. Když už v celé říši nezbude skoro žádná dívka, přihlásí se k sňatku dobrovolně moudrá dcera královského vezíra Šeherezáda. Když jdou všichni spát, začne v ložnici vyprávět příběh. Ten ale se svítáním neskončí a král je tak napnutý, jak to dopadne, že odloží popravu na další den. A pak na další a na další. Šeherezáda upoutá královu pozornost na tisíc a jednu noc, až si panovník uvědomí svou chybu, dá jí milost a vychází z vyprávění jako spravedlivý vládce a šťastný člověk.

Rámec vyprávění má svůj původ ve staré indické literatuře. Odtud se základní motivy přeložily do perštiny (indická ani perská verze se ovšem nedochovaly) a z ní pak kolem roku 800 do arabštiny. Když se tedy Tisíc a jedna noc stala součástí arabské literatury, byla už takříkajíc produktem globálního literárního transferu. Ale teprve arabská kultura se svou zálibou ve vyprávění příběhů jí dala potřebnou šťávu a šíři.

Základní myšlenka se táhla arabskou literaturou a jako magnet během následujících staletí přitahovala všechno, co se zdálo být dostatečně poutavé na to, aby to mohlo přitáhnout královu pozornost a noc co noc zachraňovat své vypravěčce život.

Během staletí se na původní verzi nabalovaly další a další příběhy

Monumentální sbírka lidových pohádek, bajek, anekdot a dalších příběhů vznikala zhruba od sedmého do šestnáctého století. Během této doby ji Arabové výrazně rozšířili, až získala svou současnou podobu. Podílela se na ní spousta anonymních vypravěčů, spisovatelů, redaktorů či básníků od Indie a Íránu až po Egypt.

Postupně se na anonymní sbírku nabalovaly romantické a milostné příběhy nabité erotickou smyslností, hororové historky plné krve, napínavé kriminálky a taškařice ze dvora kalify Hárúna ar-Rašída, cestopisy, pohádky, legendy, fantastická dobrodružství s pouštními džiny, mořskými pannami a dalšími nadpřirozenými bytostmi či kouzly.

Zahrnuto je sem celé spektrum žánrů – od krátkých vtipů, bajek a veselých historek, satiry, lidových povídaček a realistických událostí, sociálně kritických textů a příběhů s historickými a vědeckými prvky, mezopotámských, řeckých, byzantských i židovských námětů a odkazů na Korán až po několikasetstránkový rytířský román.

Jde v podstatě o pestrou směsici zábavné literatury, která odráží společenské poměry, mravy a zvyky tehdejšího arabského světa. Třebaže se o sbírce často hovoří jako o pohádkách Tisíce a jedné noci, tvoří pohádky v knize jen malou část – byť určitě nejznámější.

V rozšířené podobě se dílo v jedenáctém století dostalo do Egypta, kde prošlo dalším vývojem a úpravami a dodatečným přidáním dalších příběhů, které původně existovaly samostatně – jako například o námořníku Sindibádovi.

Aládín ani Alí Baba v originální verzi nejsou

Žádné vydání ovšem neobsahuje všechny texty a rukopisy. Sbírka existuje v mnoha variantách, protože se podobně jako jiná díla lidové slovesnosti při každém novém vydání měnila, doplňovala, zkracovala či naopak prodlužovala. K nejúplnějším podle všeho patří kalkatské vydání z let 1839–1842.

Původní rukopisná verze příběhů z patnáctého století měla pravděpodobně dvanáct svazků a první tři nebo čtyři se v roce 1701 dostaly z Aleppa do Paříže. Triumfální cestu Tisíce a jedné noci Evropou odstartoval francouzský orientalista Antoine Galland, který příběhy přeložil a částečně dopsal a doplnil. První svazek vyšel ve francouzštině v roce 1704 a už dva roky poté byl z francouzštiny dále přeložen do němčiny, po níž následovaly překlady do dalších jazyků.

Ale to, co bylo přeloženo a co se pak z francouzské verze překládalo dál, mělo s arabským originálem společného čím dál tím méně. Už Gallandovy zásahy do textu byly obrovské. Dvě stě osmdesát dva nocí, po nichž třetí svazek originálního rukopisu končí, natáhl překladatel na 1001 nocí. A dva dnes nejznámější příběhy, jako je Aládin a kouzelná lampa a Alí Baba a čtyřicet loupežníků, v nejstarším originále vůbec nejsou. Gallandovi je nadiktoval jeho známý maronita jménem Hanna Dijáb, a podle všeho rovnou ve francouzštině, napsala v německém týdeníku Die Zeit arabistka a překladatelka Claudia Ottová.

Kromě toho zcela zmizely charakteristické rysy originálu. Arabské příběhy totiž jsou živým kontrastem nejrůznějších jazykových a stylistických rovin. Svižný a úsporný vypravěčský jazyk se tu střídá s vybroušenými pasážemi veršované prózy a zvučnými básněmi v klasickém arabském rytmickém schématu a rýmu.

Většina evropských verzí přitom veršované pasáže úplně vynechává, protože napínavou linii příběhů zdánlivě spíše narušují. V západních překladech není sbírka navíc rozdělena podle nocí, ale podle uzavřených příběhů, které se nakonec staly mnohem známějšími, než dílo jako celek. Některé z nich byly pak dokonce zpětně přeloženy do arabštiny. Obraz Orientu na Západě se proto mohl obráceně stát součástí arabské verze Tisíce a jedné noci.

Sto a jedna noc: I Orient má svůj Okcident

V této souvislosti je třeba připomenout, že i Orient měl svůj vlastní "Západ" – arabský Maghreb. Právě zde vznikl malý sourozenec příběhů Tisíce a jedné noci. Jeho dějištěm je sever Afriky - dnešní Tunisko a maurské Španělsko. Příběhy dýchají andaluským koloritem a jsou místy psány v dialektu arabského Španělska. Z Andalusie pochází i nejstarší zachovaný rukopis Sto a jedné noci z roku 1234, přičemž dílo samotné je ještě o něco starší.

Sto a jedna noc ovšem není zkrácenou verzí Tisíce a jedné noci, ale samostatné dílo, jehož základem je sice stejná vypravěčská myšlenka, ale jehož samotný rámcový příběh se výrazně liší. Indický král Šahrijár se v něm považuje za nejkrásnějšího člověka na světě, dokud mu jeden starý šejk neřekne o kráse jednoho mladého kupce z Chorásánu. Šahrijár si mladíka pozve na svůj dvůr a příběh se začíná rozvíjet.

Motivy ze Sto a jedné noci se pak tu a tam objevovaly v evropské literatuře, včetně pohádek bratří Grimmů, aniž by původní dílo jako takové vůbec někdo znal. Svého překladu se dočkalo teprve nedávno.