572 vojáků, 57 obrněných vozidel, 39 tanků. Taková část tureckých ozbrojených sil překročila minulou sobotu večer  syrskou hranici v rámci operace Šáh Eufrat a vpadla do vnitrozemí nezávislého státu.

Během operace střežené ze vzduchu bezpilotními letouny a popodřená intenzivními nálety Severoatlantické aliance prošly turecké jednotky mimo jiné kolem trosek nedávno vybojovaného kurdského města Kobani - toho Kobani, které Turecko opakovaně odmítlo zachránit při tragickém obléhání Islámským státem.

Kobani ovšem nebylo cílem turecké intervence, pouze leželo na klíčovém dálničním tahu M4 ke skutečnému cíli - výsostnému území Turecka, hrobce šáha Sulejmana na břehu řeky Eufrat, asi 30 kilometrů od hranice.

Podle dostupných a oficiálních zpráv zpráv se během několika hodin podařilo úspěšně evakuovat 38 tureckých strážců hrobky a především inkriminované Sulejmanovy ostatky. Zároveň armáda obsadila kurdskou vesnici pouhých 200 metrů od turecko-syrské hranice, hned naproti městečku Esmeler, nicméně uvnitř syrského území. Sem budou ostatky převezeny.

Mimořádně důležité ostatky

Ostatky šáha Sulejmana dlouhodobě představují hlavní turecký zájem v Sýrii. Sulejman byl dědečkem zakladatele Osmanské říše, sultána Osmana, a v roce 1236 se utopil v řece Eufrat. Pravděpodobné místo jeho posledního odpočinku v hradu Caber Kalesi (mezi místními obyvateli známém jako Turecký hrob) hluboko v syrském vnitrozemí bylo cílem posvátné úcty osmanské vládnoucí dynastie.

Po první světové válce se nové, samostatné Turecko dohodlo s Francií, která převzala kontrolu nad Sýrií, na uchování malého pásu tureckého území kolem hrobky. Nicméně hrad i s hrobkou byl zatopen stavbou monumentální přehrady a vytvořením jezera Al-Asad v 70. letech. Sulejmanovy ostatky proto musely být přemístěny blíž turecké hranice do nynější lokality nedaleko Aleppa, kterou tentokrát nezničila voda, ale turecká armáda při evakuaci.

Turecko se o osud tohoto osmikilometrového území uvnitř cizího státu obávalo už od začátku občanské války v Sýrii v roce 2011. Především však od loňského roku, kdy se k hrobce nebezpečně přiblížil takzvaný Islámský stát proslulý svou netolerancí vůči jakýmkoli projevům piety vůči mrtvým a rozbíjením historických památek muslimů i křesťanů.

Zapojí se konečně Turecko?

 

IS opakovaně hrozil obsazením hrobky, zatímco Turecko se opakovaně vyjadřovalo v tom smyslu, že je připraveno svou osmanskou památku bránit i silou, což ostatně loni na podzim posvětil parlament.

Mezi západními analytiky se divoce spekulovalo, jestli by se v případě ohrožení hrobky na nominálně tureckém území mohlo jednat o využití článku pět Severoatlantické aliance o napadení členského státu; a zda by Turecko bylo ochotno na základě takového ohrožení sáhnout k přímé vojenské intervenci, ať z prestižních důvodů nebo kvůli potenciálu čtyřiceti zajatých strážců, které by radikálové mohli vystavit v kleci a triumfálně umučit podobně jako jordánského pilota, koptské křesťany nebo kurdské bojovníky.

Díky nedávnému osvobození Kobani, na jehož pomoc turecká vláda nehnula ani prstem, a ofenzivě Kurdů na velké části území Sýrie se paradoxně hrozba takového černého scénáře se zajatými ochránci zvýšila. IS přestává kontrolovat souvislé teritorium a začíná se uchylovat k extrémnějším a nevypočitatelnějším akcím.

 

Zajetí několika desítek tureckých vojáků a zničení symbolu nenáviděného osmanského impéria by jistě mohl být ideální příležitostí k propagandistickému tažení a náboru nových rekrutů. Turecký prezident Erdogan by byl zároveň kvůli svým dřívějším prohlášením nucen k výraznějšímu vojenskému zapojení proti extrémistům v Sýrii; a to se mu nechce. Přes imperiální rétoriku se totiž Turecko do kampaně proti Islámskému státu od počátku odmítá zapojit s odkazem na vlastní kurdské extrémisty a nepřátelství vůči syrskému prezidentovi.

Z těchto důvodů nyní došlo k omezené intervenci.

Zajímavé je, že turecká armáda obsadila jinou část nezávislého státu, kam ostatky převeze - nad obsazenou vesnicí podle CNN už vlaje turecká vlajka a připravuje se nové mauzoleum. Je to zřejmě právě kvůli osmanské symbolice a ambicím "sultána" Erdogana při blížících se volbách do parlamentu, kde touží obsadit 330 křesel, aby mohl měnit ústavu.

Svým krokem opět apeluje na turecké nacionalisty a osmanské revizionisty, aby jeho vyklizení hrobky nikdo nemohl vnímat jako útěk a kapitulaci před nepřáteli. Nacionalistická opozice přesto krok okamžitě zkritizovala a pokusí se jej využít. Syrský prezident a média celkem pochopitelně reagovali s pobouřením, přestože kvůli zapojení v občanské válce těžko mohou odpovědět jinak než rétoricky.

Stěhování hrobky jako signál

 

"Nejenže Turecko podporuje teroristické bandy z An-Nusrá a Islámského státu, ale nyní se dopustila otevřené agrese na území Sýrie," napsala státní agentura SANA. Prezident Bašár Asad potvrdil, že turecká strana o akci informovala, nicméně na povolení nečekala.

V zásadě to samé prohlásil premiér Davutoglu: "Rozhodnutí vzešlo pouze a jedině z Ankary v rámci mezinárodního práva a bez žádání povolení či pomoci žádné ze stran." Přesto to není tak úplně pravda. Paradoxně se předpokládá, že celá operace se ve skutečnosti konala za aktivní spolupráce právě těch kurdských milic, jimž předtím Turecko odmítalo pomoci a které označuje za teroristy; alespoň to potvrdil třeba jeden z představitelů syrských Kurdů, Idris Nassan. Celou akci také krylo zvýšené množství náletů koalice proti IS, zřejmě pro odvedení pozornosti.

Zatím se všichni shodují, že omezená intervence neznamená signál většího zapojení Turecka do dění v Sýrii nebo do boje proti Islámskému státu, spíše naopak. Evakuace hrobky a ohrožených vojáků umožňuje turecké vládě vydechnout a uvolnit si ruce před důležitými volbami, které se uskuteční 7. června. Prezident Erdogan sice může mít pověst a rétoriku novodobého osmanského panovníka, o účast ve válce v bývalé součásti Osmanské říše nicméně dál nestojí. Důležitější je pro něj možnost posílit už tak značné autoritativní moci uvnitř své vlastní země.