Františkánský kněz Hanna Džalúf měl štěstí. Když ho začátkem října spolu s dvaceti členy jeho farnosti unesli z malé křesťanské vesnice na severu Sýrie, padl "pouze" do rukou povstalců z An-Nusrá, syrské odnože Al-Káidy.

Během několika dní byl s ostatními propuštěn na svobodu, ovšem ze Sýrie odjet nesmí, dokud se nezúčastní disputace s muslimským klerikem. Povstalci nikoho z unesených nemučili a nikoho nezavraždili. Kdyby se dostali do rukou Islámského státu, pravděpodobně by nikdo z nich nepřežil.

Jiní křesťané v Iráku a Sýrii takové "štěstí" nemají. Jejich komunity jsou stále častějším cílem mnoha ozbrojených skupin, Islámský stát je ale ze všech nejdestruktivnější. Před několika dny IS vyhlásilo za svůj cíl Vatikán a křesťany prohlásilo za největší nepřátele. Jenže zatímco papež ani kardinálové nemusí mít strach z digitálně upravených fotografií s vlající zelenou vlajkou nad bazilikou svatého Petra (alespoň prozatím), křesťanské komunity na Blízkém východě trpí už nyní.

Rodiště monoteistických náboženství

Blízký východ je historická oblast, odkud pochází všechna monoteistická náboženství včetně křesťanství. Místní křesťanské komunity tedy patří mezi ty nejstarší na světě. Od Egypta po Írán žije asi 12 milionů křesťanů z různých starodávných církví.

V Egyptě jsou to koptové, prý potomci starých Egypťanů; v Sýrii, Iráku, Jordánsku, Libanonu, Palestině nebo Íránu pak společně žijí křesťané z dávných arménských, řeckých nebo asyrských komunit, mimochodem dodnes hovořících aramejštinou, jazykem z dob života Ježíše Krista. Katoličtí melchité a maronité nebo řečtí ortodoxní se naopak už obvykle považují za Araby a používají arabštinu.

Všechny tyto komunity samozřejmě nejenže nemají jeden jazyk, ale ani společné vedení nebo ideologii. Třeba řečtí ortodoxní věřící patří mezi velké obhájce arabského nacionalismu, jenže bez ohledu na vzájemné rozdíly a dlouhou historii soužití s muslimskými sousedy se stali společným nepřítelem radikálních islamistů.

Genocida křesťanů trvá už víc než 10 let

První fáze genocidy začala v Iráku už po americké invazi z roku 2003. Saddám Husajn byl sice brutální diktátor, náboženskými otázkami se nicméně většinou nezabýval. A tak podobně jako v Egyptě nebo Sýrii žili i v Iráku místní křesťané pod neoficiální ochranou státu.

Chaos po pádu Saddámova režimu otevřel v Iráku dosud nepoznanou kapitolu nenávisti a nepřátelství. Ve válce mezi americkými vojáky a rebelujícími sunnitskými extrémisty byli místní křesťané častými oběťmi. Radikalizovaná populace je viděla jako spojence nevěřících, vždyť sám George Bush byl hlasitý křesťan a rétorický křižák, přestože neměl s lokální populací nic společného.

Z jednoho milionu křesťanů v roce 2003 odešla z Iráku v průběhu následujících deseti let polovina, možná dvě třetiny. Oficiální statistiky neexistují, ale například bagdádský řecký ortodoxní biskup Ghattas Hazim tvrdí, že opustit své domovy v Iráku muselo celých 19 procent věřících jeho církve. V samotném Bagdádu prý zůstalo ze 600 ortodoxních rodin pouhých 30.

Od Sýrie po Libanon

Chaos podobně zasáhl křesťany v Sýrii, když vypukla občanská válka. Část z nich se přidala na stranu rebelů, větší část k vládě, jejich vesnicemi často procházela fronta. Radikální skupiny v rámci syrské opozice už před několika lety začaly s únosy a občasnými útoky na křesťany, na systematické vyvražďování však tyto aktivity byly povýšeny právě až Islámským státem.

Na území Iráku a Sýrie zavedlo IS tvrdá náboženská pravidla, která nutí křesťany označovat svá obydlí velkým N (jako Nazaretští, podle rodiště Ježíše Krista), což nápadně připomíná nacistické jednání s židy těsně před holocaustem. Křesťané, kteří svůj domov neopustí, platí zvláštní daň nebo spíš výpalné, ale bez ohledu na to se mohou stát obětí násilí a označení N, varianta židovské hvězdy, z nich dělá snadno rozpoznatelné cíle.

Když radikálové z IS v létě dobyli irácký Mosul, vydali 24hodinové ultimátum všem místním křesťanům, aby buď konvertovali k islámu, podřídili se diskriminačním zákonům nebo zemřeli. 95 procent z nich se rozhodlo odejít, mnoho dalších bylo zavražděno.Křesťané byli vražděni při zabrání města Rakka nebo při obsazování starodávných křesťanských vesnic v Sýrii jako Sednaja a Malúla.

Strach začíná obcházet i velkou křesťanskou komunitou v Libanonu. Islámský stát už oznámil, že na cestě do Libanonu hodlá vyvraždit všechny křesťany, na které narazí. Libanonští vesničané proto organizují vlastní sebeobranné sbory.

Zánik křesťanského dědictví

S lidmi umírá neuvěřitelné kulturní dědictví, ke kterému mají islámští radikálové ještě mnohem menší respekt než k lidem. Jako by nestačilo, že během bojů byl poškozen největší křižácký hrad na světě Krak de Chevaliers, IS zcela cíleně ničí křesťanské památky, jako byl údajný hrob proroka Jonáše v Mosulu nebo skoro dva tisíce let starý kostel ve stejném městě.

Jen v Sýrii bylo zničeno na 70 klášterů, většinou antických nebo středověkých, a jejich bohatství bylo buď rozbito anebo rozkradeno. Podobně jako to bylo po invazi v Iráku, také nyní mluví zprávy o tisících vzácných předmětů, které se objevují na amerických burzách a dostávají se do rukou soukromých sběratelů.

Statisíce křesťanských uprchlíků nachází útočiště před terorem především v táborech v Turecku a iráckém Kurdistánu, stovky však také přijaly například latinskoamerické země jako Brazílie a Argentina, kde jsou od konce 19. století početné křesťanské syrské komunity. Brazílie ostatně umožňuje od minulého roku automatické vydávání azylu uprchlíkům ze syrské občanské války.

Naopak Evropa s výjimkou Švédska zaostává a otázku křesťanské genocidy dokonce přehlíží. Je smutné, že zatímco s odkazem na tradiční hodnoty se v Česku rozpoutala mediální válka o právo na šátky v případě dvou muslimských školaček, situace křesťanů na Blízkém východě zajímá jen málokoho. Přitom právě na křesťanské hodnoty se u nás tak často odvolává. Když se to hodí.