Když touha zmizí. Co stojí za nízkým libidem a kdy je čas hledat lékaře

Touha po sexu není konstantní veličina vytesaná do kamene. U většiny žen se v průběhu života přirozeně mění, ať už s věkem, partnerem, dětmi, stresem i zdravotním stavem. Někdy ale změna přijde tak náhle nebo je tak výrazná, že začne překážet v každodenním životě i ve vztahu. Pak už nejde o „nemám teď náladu“, ale o téma, které stojí za to vzít vážně a podívat se na něj bez studu a bez obviňování sebe nebo partnera.

Odborná literatura takový stav označuje jako poruchu sexuální touhy nebo poruchu sexuálního zájmu a vzrušení. Jde o situaci, kdy je chuť na sex dlouhodobě velmi nízká nebo úplně chybí a žena tím trpí. Výzkumy naznačují, že různé formy sexuálních potíží zažívá v určité chvíli života velká část žen, často se uvádí čísla kolem čtyřiceti procent, i když jen menší část z nich to vnímá jako skutečný problém, který by chtěla řešit.

Co odborníci vlastně považují za „problém“

Podle současných diagnostických kritérií se o poruše sexuálního zájmu a vzrušení u ženy mluví tehdy, když je výrazně snížený zájem o sex, sexuální fantazie, iniciativa i potěšení ze sexuálních aktivit a tento stav trvá minimálně šest měsíců. Důležité je, že žena tím zároveň trpí, buď sama, nebo ve vztahu.

Zároveň platí, že ne každý nízký zájem o sex je nemoc. Pokud se žena cítí dobře, nemá pocit, že jí něco chybí, a netrápí to ani ji, ani partnera, není co „léčit“. O poruše se začíná mluvit až ve chvíli, kdy se nízká touha stává zdrojem napětí, nejistoty nebo konfliktů.

Tělo v hlavní roli: hormony, zdraví a léky

Touha po sexu je úzce propojená s tělem. Hormonální výkyvy během menstruačního cyklu, po porodu, v období kojení nebo v perimenopauze a menopauze mohou libido výrazně ovlivnit. Stejně tak chronická onemocnění, bolesti, únava nebo anémie.

Zvláštní pozornost si zaslouží i léky. Některá antidepresiva, zejména ze skupiny SSRI, hormonální léčba, některé léky na vysoký tlak nebo antikoncepce mohou chuť na sex tlumit. Někdy je efekt pozvolný a žena si ho spojí až ve chvíli, kdy se ohlédne několik měsíců zpátky. V takové situaci má smysl probrat s lékařem, zda existuje jiná varianta léčby, která by sexuální život tolik neovlivňovala.

Ženské tělo navíc reaguje na dlouhodobý stres zvýšenou hladinou kortizolu. Ten může narušit hormonální rovnováhu a zhoršit fyzické projevy vzrušení, například lubrikaci nebo vnímání doteku. Studie ukazují, že ženy, které dlouhodobě prožívají vysokou míru stresu, mívají nižší úroveň genitálního vzrušení a častěji popisují potíže se sexualitou.

Psychika, stres a únava: když hlava nestíhá

Psychologické faktory jsou u ženského libida stejně důležité jako ty fyzické. Deprese, úzkosti, dlouhodobé napětí nebo vyčerpanost se velmi rychle promítají do chuti na sex. Výzkumy potvrzují, že právě kombinace stresu, úzkosti a depresivního ladění patří mezi časté „tiché zabijáky“ touhy.

Do hry vstupuje i způsob, jakým žena sama sebe vnímá. Nespokojenost s vlastním tělem, pocit, že „není dost“ atraktivní, nebo dlouhodobé přetížení péčí o rodinu a práci často odsouvají sexualitu na poslední místo v žebříčku potřeb. Na touhu zkrátka nezbývá prostor ani energie.

Studie, které sledovaly páry v běžném životě, ukazují, že dny s vyšší mírou stresu bývají zároveň dny s nižší sexuální touhou a spokojeností. To se týká nejen žen se sexuální poruchou, ale i těch, které jinak žádné větší obtíže nemají, ale prostě jen žijí v náročném tempu.

Vztah jako rámec: bezpečí, komunikace a nevyslovené křivdy

Sexualita nikdy není jen záležitostí jednoho člověka. Hraje se ve vztahu, v atmosféře mezi partnery. Pokud je ve vztahu dlouhodobé napětí, nevyřčené konflikty, ztráta důvěry nebo nevyvážené rozdělení péče a domácích povinností, touha často mizí jako první.

Další roli hrají rozdílná očekávání. Část žen popisuje, že je od partnera vyvíjen tlak na sex „aby byl klid“, nebo že sexuální kontakt probíhá bez předehry, v rychlosti, spíš jako povinnost. V takovém prostředí se těžko rodí spontánní chuť, která by vycházela ze zvědavosti a radosti, ne z pocitu, že něco „musím“.

Na druhou stranu, otevřená a respektující komunikace může být překvapivě silnou „terapií“. Když si partneři dovolí mluvit o tom, co jim chybí, jak se cítí a co by potřebovali jinak, část napětí se uvolní a je možné hledat společnou cestu, třeba i s pomocí párové nebo sexuologické terapie.

Kdy je to v pořádku a kdy už je čas vyhledat pomoc

Výkyvy v chuti na sex jsou normální. Je v pořádku mít období, kdy žena touhu skoro necítí, například po porodu, v náročných pracovních týdnech nebo při péči o nemocného člena rodiny. Tato období obvykle odezní, jakmile se životní situace stabilizuje.

Zpozornět má smysl ve chvíli, kdy nízká touha trvá déle než několik měsíců, žena si sama všímá, že „je to jiné než dřív“, a především když ji to trápí. V takovém případě je vhodné začít u praktického lékaře nebo gynekologa, který může vyloučit zdravotní příčiny, zkontrolovat léky a případně doporučit sexologa nebo psychologa.

Co může žena udělat sama

Neexistuje univerzální recept, který by fungoval pro všechny. Přesto se v odborných doporučeních opakují některé kroky, které mohou být dobrým začátkem. Patří k nim především zpomalení a vědomá péče o sebe jako je dostatek spánku, odpočinku, možnost být alespoň chvíli jen sama pro sebe. Pro mnohé ženy je důležité také znovu se propojit se svým tělem jinak než výkonově: pohyb, který dělá radost, jemné doteky, masáž, vědomé dýchání.

Velkou roli může sehrát i obyčejný rozhovor s partnerem. Když žena vysvětlí, že problém není v něm jako člověku, ale v kombinaci životního tempa, stresu, zdravotních faktorů a psychiky, partner lépe pochopí, co se děje, a může se stát spojencem, nikoli kritikem.

Pokud jsou do situace zapojené hlubší psychické rány, například sexuální trauma, dlouhodobá deprese nebo úzkostná porucha, je na místě odborná psychoterapeutická pomoc. V některých zemích existují i léky určené pro část žen s poruchou sexuálního zájmu, ale jejich nasazení vždy patří do rukou specialisty a není to první krok.

Není to lenost ani selhání

Nízká touha po sexu není známka lenosti, nedostatečné lásky k partnerovi ani „ženské vady“. Je to signál těla a psychiky, že něco v celkovém nastavení života nefunguje optimálně. Může jít o hormonální změnu, nemoc, vedlejší účinky léků, dlouhodobý stres, vztahové napětí nebo kombinaci všeho dohromady. Nejdůležitější je nezůstat v tom sama, neobviňovat se a nebát se o tématu mluvit s partnerem i s odborníky.