Co si odnést ze stého výročí založení samostatného československého státu? Na Václavském náměstí se 28. října uskutečnila akce s názvem Oslava 100 let republiky, kterou uspořádal spolek Milion chvilek. Organizátoři avizovali, že nemá jít o sentimentální idylku a mytologickou oslavu, jak jsme skvělí a jak jsme to měli v našich dějinách těžké.

"Chceme se podívat na svou minulost a budoucnost z nadhledu – abstrahovat od současného politického hemžení, ale zároveň pravdivě pojmenovat podstatné rysy naší nynější skutečnosti," uvedl předseda spolku Milion chvilek Mikuláš Minář. Ambice to byly nemalé, přesto se je podařilo z větší části naplnit.

Na pódiu vystoupila dlouhá řada řečníků a padlo zde mnoho podnětů k dalšímu přemýšlení i konkrétních tezí, které stojí za připomenutí. Některé velmi důležité pronesl ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek. Upozornil, že klíčové je, pokud se z oponenta stává nepřítel, což se nám v posledních letech děje. Podle Pánka za to může především ten hlavní, který zasívá obrovskou nenávist, úmyslně provokuje, vulgarizuje a podněcuje to horší v lidech, místo aby podněcoval to lepší.

Někdejší studentský vůdce zdůraznil, že volby přinášejí výsledky a situace, s nimiž nemusíme souhlasit a které nám nejsou sympatické, přesto bychom neměli "upadat do toho, že naši oponenti jsou naši nepřátelé, pokud nepřekračují některá základní pravidla fungování demokracie, protože jenom přispíváme k tomu, že nejsme schopni se navzájem bavit".

Občanská společnost coby pojistka

Pánek má velkou pravdu v tom, že demokracie v České republice velmi trpí tím, že politický konflikt se u nás stává vyostřeným soubojem, kdy proti sobě stojí nepřátelé, kteří by se snad nejraději zašlapali do země, vzájemně neuznávají svou legitimitu, ani legitimitu svých vlastních názorů a postojů a kteří, kdyby to záleželo jen na nich, by se s radostí vytlačili z politického hřiště a sebrali si možnost o politickou moc a vliv vůbec usilovat.

Potíž je v tom, že nás v tomto ohledu nezachrání ani občanská společnost, na kterou ředitel Člověka v tísni tolik sází, když říká, že život mezi občanem a státem, který je základem fungující, moderní demokracie, je u nás "poměrně silnou pojistkou proti tomu, abychom se neocitli za hranicemi základních demokratických principů a ústavnosti".

Negativní jev, kdy se z oponentů stávají nepřátelé, který Pánek trefně popsal, se však bohužel ve stejné míře týká i občanské společnosti. Není to problém jen samotné politiky a soupeření o moc, ale i veřejné debaty a spolků, sdružení a nevládních organizací a jejich členů a jednotlivých občanů, kteří do ní vstupují a ve výsledku tvoří to, čemu říkáme občanská společnost.

Pánek vyzdvihuje její pozitivní roli, ovšem i ona v sobě nese zmiňované vyostření sporů a vzájemného nesouhlasu a štěpení na přítele a nepřítele. Nejsou snad aktivity katolických představitelů bojujících proti Istanbulské úmluvě, která se věnuje prevenci a potírání násilí na ženách, projevem občanské společnosti? Není jím stejně tak trestní oznámení na monsignora Petra Piťhu za jeho kázání v katedrále sv. Víta, které podala Česká ženská lobby?

Nebyla vzedmutím občanské společnosti jak Iniciativa Hlavák, která pomáhala na hlavním vlakovém nádraží v Praze uprchlíkům projíždějícím Českou republikou, tak například spolek Islám v ČR nechceme v čele s Martinem Konvičkou? Všemožné konflikty a názorové střety, které v posledních letech naší zemí hýbaly, se samozřejmě odehrávaly i na úrovni občanské společnosti.

Dělení na přítele a nepřítele

To, před čím Pánek varuje, tak prochází středem občanské společnosti, kterou on sám vykresluje jako něco jednoznačně kladného a o níž hovoří jako o pojistce, jež chrání naši demokracii a ústavnost. I v ní samotné však raší nesmiřitelné spory, které demokracii a ústavnost ohrožují. Příznakem toho je už jen způsob, jakým ředitel Člověka v tísni o občanské demokracii hovoří a jak ji pojímá.

"Naštěstí tady máme občanskou společnost, která sílí, snaží se dohnat to, co zanedbala v České republice, třeba vzdělávání, třeba kritické myšlení, třeba mediální gramotnost, třeba podporu mladých lidí, kteří jsou čím dál víc sebevědomější v tom, aby se nebáli brát na sebe různé věci ve společnosti," prohlásil Pánek.

Vypadá to, jako by měl na mysli jen část občanské společnosti, jako by v ní neviděl nejen žádný konflikt, ale jako by si ani nevšímal té její druhé části, která mu možná není tak po chuti a s jejímiž názory nesouhlasí. Možná ji za občanskou společnost ani nepovažuje. Tahle nevšímavost a upření části občanské společnosti, že je stejně tak občanskou společností jako ti, kteří se věnují kritickému myšlení a mediální gramotnosti, a další, celý konflikt jen dále utvrzuje.

Občanská společnost vzývaná jako pojistka demokracie tak demokracii tím, že obsahuje dělení na přítele a nepřítele a oponenti se v ní stávají nepřáteli, sama ohrožuje. Respektive stává se součástí toho, co demokracii škodí.

Podstatné rysy naší nynější skutečnosti

S Pánkem lze souhlasit, že nemáme upadat do toho, že "naši oponenti jsou naši nepřátelé, pokud nepřekračují některá základní pravidla fungování demokracie", ale co je takovým překročením? Odkdy je oprávněné někoho prohlásit za nepřítele a kdo všechno jím nakonec je? Je jím Miloš Zeman a Tomio Okamura? A co Václav Klaus mladší, Dominik Duka či Petr Piťha? Anebo ředitelka Střední zdravotnické školy Ivanka Kohoutová, která letos dostala státní vyznamenání od prezidenta Zemana za zásluhy o stát v boji s netolerantní ideologií? Kdo z nich je nepřítelem a kdo ne? Je jím i premiér Andrej Babiš?

Pokud někdo na Zemanovo vyznamenání Kohoutové za roli, kterou sehrála v tzv. šátkové aféře, reaguje nadávkami na adresu paní ředitelky, dělá přesně to, co si prezident přeje. Dále posiluje stav, kdy se z oponentů stávají nepřátelé, a vnáší do veřejného prostoru další nenávist, díky níž je Zeman na koni, a už je jedno, kdo si začal - jestli to byla hlava státu nebo někdo jiný.

Odpovědnost za vyvolávání nepřátelství tak nenese jen Miloš Zeman, ve skutečnosti je všudypřítomné. Prezident jen umně zvládá jeho moderování a dokáže jeho vlny využívat ve svůj prospěch. Není ovšem sám, kdo to umí. Velký talent v tomto ohledu předvádí už zmíněný Václav Klaus mladší.

Celý ten koloběh nenávisti lze zastavit jen směsí laskavosti, otevřenosti a nadhledu a také pracným hledáním toho, jak ke svým protivníkům nepřistupovat jako k nepřátelům, a přitom se nebát říct, v čem podle mě ohrožují demokracii a ústavnost. Stejně tak je třeba nepřivírat oči nad chybami těch, které považuji za své přátele, a to i s tím rizikem, že mě začnou považovat za svého nepřítele. Jen tak lze totiž naplnit cíl, který si organizátoři oslav na Václavském náměstí vytknuli: Pravdivě pojmenovat podstatné rysy naší nynější skutečnosti.