Nenávist na internetu: Když se ucpe žumpa

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Už rok v Německu platí zákon, který má za cíl přimět provozovatele sociálních sítí k větší odpovědnosti za sdílený obsah. Naproti tomu u nás se připravuje zákon, který by zabránil až na výjimky mazání příspěvků uživatelů. Jak dosáhnout slušného chování na internetu?

Pavel Rychetský

Pavel Rychetský,zdroj: Jan Handrejch / Právo / Profimedia

Co si počít s nenávistí na sociálních sítích? V Německu už rok platí tzv. Netzwerkdurchsetzungsgesetz, tedy zákon ke zlepšení prosazování práva na sociálních sítích. Nezavádí tak žádné nové trestné činy, ale usiluje o to, aby se platné německé zákony dodržovaly i ve virtuálním prostoru, zkrátka aby se jimi řídily také platformy, jako je Twitter, YouTube či Facebook.

Cílem je přimět jejich provozovatele k tomu, aby za obsah, který se na nich šíří, cítili zodpovědnost a dohlédli na to, aby nebyl v rozporu s německým právem. Skutečnost, že si německý stát chce pohlídat, aby neexistovala zákoutí, ať už reálná či virtuální, kde se zákony nedodržují, dává smysl.

Není důvod, aby prostředí internetu a sociálních sítí bylo jaksi vyjmuto z práva a zákony se na ně nevztahovaly. Německý zákon tak může být inspirací i pro jiné státy, včetně České republiky, ačkoli u nás se aktuálně hovoří o tom, že by z iniciativy poslance za ODS Václava Klause mladšího mohl vzniknout zákon, který by šel právě opačnou cestou. Zároveň s sebou německá praxe přináší i sporné momenty, o kterých je dobré debatovat.

Na diskuzi o projevech nenávisti na sociálních sítích, kterou tento týden na Právnické fakultě Univerzity Karlovy pořádala německá Friedrich-Ebert-Stiftung, si předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský položil dvě otázky. Jednak, jestliže někdo vložil na sociální síť text, který je nepochybně naplněním trestného činu, je formou spolupachatelství či jiné součinnosti při této trestné činnosti, když někdo provozuje uvedený nosič?

Nenaplněná obava z preventivního mazání

Rychetský dále zmínil, že velká část, aspoň eticky nepřijatelného obsahu na sociálních sítích nepřekračuje trestněprávní hranici, ale velmi často zasahuje buď do osobnostních práv třetích osob, nebo do něčeho, co by nazval obecnou morálkou.

Jeho druhá otázka tak zněla, zda má veřejná moc ignorovat tento obsah sociálních sítí a má to nechat na jednotlivci - ať si sám použije prostředky soukromého práva na ochranu osobnosti a brání svá práva, zatímco stát bude nečinně přihlížet, a to bez omezení. Anebo jsou určitá omezení, kdy by stát měl mít povinnost zasahovat?

Šéf ústavního soudu si na své otázky neodpověděl, ale podařilo se mu vymezit problematiku nenávisti ve virtuálním prostoru, které čelíme. Na jedné straně tady máme trestněprávní rovinu celé věci a případné spolupachatelství provozovatelů sociálních sítí. Na straně druhé existuje velké množství problematického obsahu, které však trestněprávní hranici nepřekračuje.

Často probíranou obavou v souvislosti s německým zákonem bylo, že sociální sítě ve strachu z právního postihu budou mazat více obsahu, než je nutné, protože je pro ně snazší kontroverzní příspěvky preventivně odstraňovat, než čelit riziku pokuty a sankcí.

Náměstek spolkového ministra spravedlnosti a ochrany spotřebitele Christian Lange na uvedené diskuzi zdůraznil, že tato obava se v Německu nenaplnila, protože velké množství uživateli nahlášeného obsahu (80 procent) odstraněno nebylo, takže tzv. overblocking, kdy se pro jistotu maže mnoho sporných příspěvků, i když zákon nepřekračují, se prý nekoná.

Boj proti liberálním elitám

Ústavní právník Marek Antoš upozornil na to, že německý stát Facebooku, Twitteru, Googlu a dalším vlastně říká, že oni sami musí posoudit, co je a co není protiprávní obsah. Antoš se proto dotázal na garance bránící tomu, aby se provozovatelé sítí chránili tím, že mažou i příspěvky, které jsou na hraně.

Podíl zablokovaného obsahu z nahlášeného totiž sám o sobě neříká nic o tom, kolik bylo smazáno příspěvků, které by před soudem obstály. Náměstek Lange na to příliš konkrétní odpověď nedal kromě toho, že poukázal na snahu o transparentnost, kdy sociální sítě musí každý půlrok vydávat zprávy o tom, jak si v této oblasti počínají.

Dalo by se argumentovat, že mazání sporného, i když ne protiprávního obsahu ve skutečnosti virtuální prostor kultivuje a vede uživatele k tomu, že více uvažují nad tím, co na sociální sítě umisťují. Ve výsledku se tak obě Rychetského otázky překrývají, protože tlak na odstraňování protiprávního obsahu provozovateli sociálních sítí vytlačuje i eticky nepřijatelné příspěvky zmiňované předsedou ústavního soudu. Takový přístup je ovšem dvojsečný.

Potíže nastávají u hraničních věcí, které mohou urážet či zesměšňovat určitou skupinu osob, nejsou však přímo výzvou k násilnému trestnému činu. Spory vyvolává například to, zda se přistupuje stejně k výsměchu či urážkám příslušníků různých skupin, zda nejsme svědky dvojího metru. Takové podezření se pak stává vítaným politickým nástrojem pro některé politiky, kteří právě na dvojí metr rádi poukazují v boji proti liberálním elitám, kterým se snaží přilákat voliče.

Jakékoli pokusy přimět sociální sítě k tomu, aby přijaly svůj díl odpovědnosti, jak o to usilují v Německu, se proto stávají součástí politického zápasu a jsou kritizovány jako zavádění cenzury. Na jedné straně tak máme sociální sítě, které místy připomínají stoku, a i když dané příspěvky zákon třeba nepřekračují, minimálně otravují veřejný prostor, ubližují konkrétním lidem a poškozují hodnoty, bez nichž se demokracie neobejde.

Transparentní a předvídatelné blokování

Zároveň tlak některých uživatelů na to, aby provozovatelé sociálních sítí problematický obsah mazali, dodává munici lidem, jako je Klaus mladší. Také zákon, který chce předložit a který by zakazoval mazat jakékoli příspěvky s výjimkou výzev ke genocidě a podobně, lze chápat jako reakci na to učinit ze sociálních sítí menší stoku.

Přestože současný stav veřejné diskuze především na Facebooku nějakou změnu vyžaduje, pokusy o ni v českém prostředí posilují Klause mladšího a vytvářejí poptávku po zákonu, který avizuje. V tom je zapeklitost dnešní situace. Klausův návrh, ačkoli nevíme, jak přesně bude vypadat, by zřejmě zabetonoval jakoukoli snahu provozovatelů sociálních sítí kultivovat prostor, který vytváří.

Třebaže mazání příspěvků či blokování celých facebookových účtů je dnes spíše netransparentní a místy působí docela divoce, je tu šance, že se časem vyvine a ustálí se jasná a všem srozumitelná hranice toho, co na sociální sítě patří, a co ne. Podobně jako každý ví, jaké chování je přijatelné a akceptovatelné kdekoli jinde v reálném životě, a snad až na nějaké výjimky se ho většina lidí drží.

Aby něco takového vzniklo, chce to čas. Neobejde se to asi bez mnohých tahanic, přešlapů a asistence státu, který by mohl sehrát klíčovou roli v tom, aby pravidla fungování sociálních sítí, ať už budou jakkoli přísná, nemohla být vykládána tak, že jsou šitá na míru toho kterého politického tábora. Celý proces případného odstraňování obsahu musí být maximálně transparentní a předvídatelný.

Úkol to není snadný a bude nutné si při něm počínat nanejvýš opatrně, ale stejně jako se obecná morálka tvoří dlouho a nelze ji jen tak ze dne na den někomu vnutit, platí i v případě sociálních sítí, že lidé musí normy chování především vstřebat, přijmout za své a považovat za něco automatického.

V první řadě však musí vzniknout obecný konsensus o tom, co se na nich nedělá - bez ohledu na to, zda to nějaká autorita vynucuje. Provozovatelé sociálních sítí nejprve nemazali nic, teď možná mažou i něco, co by mazat neměli, a zároveň zde najdeme spoustu příspěvků, u kterých by se uživatelé alespoň při troše soudnosti měli zarazit a na sítě je jednoduše nedávat.

Tagy: Facebook Německo Česko cenzura zahraničí internet domácí Ústavní soud sociální sítě svoboda slova česká politika právo a spravedlnost politická korektnost

Zdroje: Vlastní