Političtí vězni odkázáni na smrt. Znásilňování, mučení a pokusy na milionech v "nápravných táborech". Jen těžko bychom je rozlišili od sovětských gulagů. Svoboda slova i vyznání na bodu mrazu. Tibeťané masakrováni, zavíráni a střeženi, jejich chrámy strženy. A kobaltové lomy jako hrobky pro desítky lidských a stovky zvířecích životů. Tak vypadá jen výsek zločinů největší diktatury světa, Číny.

Země svobody, západní demokracie, nejlepší z možných světů mlčí. Pozorujeme a s otevřenou náručí nakupujeme zboží čínských firem. Milionové náklady elektroniky a šatů, na kterých si rozpíchaly prsty malé děti. Kvantita za příznivé ceny předčí lidské životy. Nikdo se nestará o tibetské mnichy, politické vězně, děcka v továrnách nebo "obyčejné" muže a ženy skloněné pod "biči otrokářů". Vždyť je to někde tam, daleko. My máme mír a svobodu, a toho je třeba si vážit. Těla čínských mrtvol do evropských řek přece nedoplavou.

Historie nás měla odnaučit lhostejnosti, místo toho na nás moderní doba seslala klatbu individualismu a přezíravosti. Dokud máme svou zahrádku úspěchu s pohodlným křeslem, mrtví pod drny sousedova domu nás přece nemusí obtěžovat.

Problémy čínské diktatury nás začnou pálit, až když masivní sledování, kterému jsou podrobeny miliony lidí v Číně, doputuje i do našich mobilů. A když zasáhne pandemie koronaviru, která po světě mimo čínské zdi postihla sotva desítky obyvatel, Čínu už vidíme. Zdá se však, jako by největší problém čínské diktatury bylo špatně tepelně upravené maso.

Svoboda a odpovědnost globalizovaného světa

Mezitím se "modrá řeka" Jang-c’-ťiang stala tekoucím jedem. Umírají ptáci, ryby, lidé. Dochází voda a ubývá kyslíku. Pro dobro své ekonomiky nezabránila čínská vláda smrtelnému znečištění jedné z nejdelších řek, známé pro její nedotknutelnost. Voda z ní se nese po proudu do všech světových stran, do každého z našich kohoutků. Až nám žaludek začne propalovat škodlivá kapalina, bude už pozdě.

Globalizovaný svět se stal symbolem volného obchodu, cestování. Stal se svobodou, ale i neurvalostí. "Člověk pochopí, že nemá naději na vzkříšení, a přijme smrt. A přijme ji rád! Bude jako Bůh a všechno mu bude dovoleno. A až bude člověk Bohem, přestane platit jakýkoliv zákon. Všechno bude dovoleno," píše Dostojevskij ve svých Bratrech Karamazových.

Příklad bychom si možná měli vzít z jiné známé fráze: "S velkou mocí přichází velká zodpovědnost." Svoboda (ať už skutečná nebo domnělá) globalizovaného světa by neměla být bezohledností, ba naopak, měla by se proměnit v odpovědnost za každý život, se kterým sdílíme zemi, po níž kráčíme. Za každého mrtvého politického vězně, každou znásilněnou ženu, zabitého mnicha, umučené dítě. Měli bychom si sundat klapky z očí a starat se o svou světovou rodinu, jíž je každý člověk, živočich, bytost na této planetě. Dřív, než bude pozdě, jako už tolikrát.