Jak nám ukázala japonská kreslířka Tomomi Šimizuová, jedním z takových způsobů může být i tvorba relativně krátkých internetových komiksů, v tomto případě konkrétně japonské mangy.

Manga je všude po světě velmi populární japonský styl kresby, který se vyznačuje jasnou jednoduchostí. Velmi často bývá i prostě černobílá (s výjimkou přebalů, které se naopak většinou snaží zaujmout přehnaným kýčem a barvičkami).

Přes svou jednoduchost se ale rozhodně nejedná o styl určený čistě pro mladší, naopak existuje právě i fůra mangy vzniklé primárně (nebo i pouze) pro dospělé. Japonské komiksy mají hojně příznivců i v České republice, ač starší generace spíše než kreslenou mangu budou tento styl znát z animovaného seriálu Včelka Mája. Pro nás ze západního světa je pak manga specifická tím, že je z našeho pohledu zrcadlové převrácená a čte se tak odzadu a zprava doleva.

Velký bratr v Číně

Právě mangou se Šimizuová rozhodla začít upozorňovat na situaci kolem Ujgurů žijících především v čínské provincii Sin-ťiang. O této převážně muslimské menšině a represích vůči ní ze strany čínských úřadů se v posledních letech mluví stále častěji, a to i u nás.

Samotná provincie Sin-ťiang ležící na severozápadě země je momentálně nechvalně proslulá jako reálný obraz Orwellovy dystopické společnosti z jeho slavného románu 1984. Čína zde ve velkém experimentuje s novými možnostmi digitální totality, ať už jde o ulice prošpikované kamerami s rozeznáváním obličejů, nebo o nejrůznější šmírovací aplikace a tak dále. Velký bratr zde zkrátka vládne silnou rukou.

Čínské úřady to oficiálně vysvětlují především jako boj proti možnému islámskému radikalismu. Součástí státní šikany Ujgurů je tak i násilné potlačování jejich vyznání a islámských tradic. Čína se zde tak systematicky nezbavuje pouze mešit, ale například i starých ujgurských hřbitovů.

V tomto ohledu rovněž nechvalně prosluly převýchovné tábory, kde podle všeho dochází k tvrdé kulturní genocidě, která se menšiny snaží zbavit jejich identity a nahradit ji poslušností vůči čínskému komunistickému režimu a jeho momentálnímu vůdci Si Ťin-pchingovi, jenž si buduje slušný kult osobnosti.

Čína existenci těchto převýchovných center i přes mnohá svědectví, uniklé dokumenty a záběry dlouhodobě popírala. V roce 2018 je však novým zákonem přiznala a zlegalizovala jako takzvaná odborná vzdělávací centra, ač nadále popírá, že by se jednalo o drsná ideologická vězení. Loni do některých center úřady dokonce nechaly oficiálně nahlédnout i západní novináře, ač o autenticitě tohoto nahlédnutí se dá opravdu směle pochybovat.

Kreslený příběh

Velmi virální se tak na internetu ve spojitosti s tématem represe vůči Ujgurům stala manga od Tomomi Šimizuové, která se v anglickém překladu objevila pod názvem What has happened to me (Co se mi stalo). Autorka komiks do světa vypustila již na konci loňského srpna, tehdy se ale šířil především po asijských sociálních sítích a do našeho kulturního okruhu pořádně dorazil až na konci roku.

Japonská kreslířka sice jednoduchou, ale místy poněkud surovou černobílou kresbou vypráví příběh podle svědectví skutečné třicetileté Ujgurky Mihrigul Tursunové, která prý byla čínskými úřady opakovaně vězněna a týrána - ať už bitím, nebo psychickým nátlakem. Čína to pochopitelně popírá a v minulosti již svědectví Tursunové označila za lež, jako prakticky u všech podobných výpovědí.

Komiks se už na internetu objevil v řadě jazyků - od japonštiny, přes ujgurštinu a mandarínskou čínštinu, až po indonéštinu. Český překlad bohužel ale zatím k dostání není, manga se však objevila aspoň v angličtině.

Manga What has happened to me | zdroj: Tomomi Shimizu

Internetový úspěch této mangy navíc vedl k tomu, že se pozornost dostala i staršímu komiksu od Šimizuové. What has happened to me totiž není prvním dílem s tímto tématem, do kterého se autorka pustila. Už v dubnu 2019 zveřejnila na internetu výrazně detailněji kreslenou mangu No one says the name of the country (Nikdo neřekne název této země), která opět vypráví o těžké situaci Ujgurů a bere si na paškál například i nechvalně známý čínský obchod s lidskými orgány.

Právě až díky úspěchu komiksové adaptace výpovědi Tursunové se na konci listopadu objevil anglický překlad i této starší mangy.

Celá parta

I jednoduchý komiks tak opravdu může být zajímavým nástrojem k tomu, jak upoutat pozornost na lidskoprávní témata. Tomomi Šimizuová rozhodně ale není první, kdo měl takový nápad. Za zmínku stojí určitě novinář a autor komiksů americko-maltského původu Joe Sacco.

Ten proslul především svými takzvanými reportážními komiksy z prostředí války v bývalé Jugoslávii a izraelsko-palestinského konfliktu - jako například Bezpečná zóna Goražde: válka ve východní Bosně 1992-95, Šíbr: Příběh ze Sarajeva nebo Gaza: Poznámky pod čarou dějin.

Palestina | zdroj: Joe Sacco

Dále je tu například kanadský autor Guy Delisle, který má na kontě opět částečně reportážní (i když většinou výrazně humorně podané) komiksy upozorňující na problematiku lidských práv. Například díla jako Šen-čen: Cestovní deník z Číny, Pchjongjang: Výlet do Severní Koreje nebo Barma: Na cestách s Lékaři bez hranic po Myanmaru.

Za zmínku pak stojí jistě i populární francouzská autorka komiksů íránského původu Marjane Satrapiová a její autobiografický komiks Persepolis vyprávějící z velké části o složitém vyrůstání a životě v íránských poměrech.