Kanystr jako vstupenka do lepšího života? Rohingové radši riskují utonutí než utrpení

MAGAZÍN - Magazín autor: red

Jejich domy vypalují gangy buddhistů, vojáci znásilňují jejich ženy, trpí hladem a každý den žijí ve stresu z možného útoku posvěceného barmskou vládou. Rohingové jsou nejpronásledovanější menšinou na světě. Jejich situace je tak zoufalá, že se snaží přes řeku přeplavat do Bangladéše na obyčejných kanystrech na olej. Třeba jako třináctiletý Nabí Husajn.

Rohingové se snaží dostat do Bangladéše přes řeku. Vory mají postavené z barelů od oleje, v jenom z podobných barelů přeplul řeku i třináctiletý Nabí Husajn. Ilustrační snímek

Rohingové se snaží dostat do Bangladéše přes řeku. Vory mají postavené z barelů od oleje, v jenom z podobných barelů přeplul řeku i třináctiletý Nabí Husajn. Ilustrační snímek,zdroj: Profimedia.cz

Nabí Husajn za svůj život vděčí žluté plastové nádobě na olej. Třináctiletý Rohinga neumí plavat a před svým útěkem z Barmy nikdy neviděl moře. Přesto se spolehl na prázdný kanystr a s jeho pomocí překonal čtyři kilometry přes hraniční řeku do Bangladéše.

Muslimští Rohingové, kteří z rodné Barmy utíkají před násilím, se nyní nacházejí v natolik zoufalé situaci, že se někteří z nich pokoušejí do sousedního Bangladéše doplavat. Téměř čtyřicet chlapců a mužů překonalo v průběhu jednoho týdne ústí hraniční řeky Naf s pomocí prázdných nádob od oleje. Břehu Bangladéše dosáhli u rybářského městečka Šáh Pchourir Dwip, kde se také obchoduje s dobytkem.

"Měl jsem obrovský strach, že to nepřežiju," říká Nabí, vytáhlý kluk oblečený do pruhovaného trička s límečkem a kostkovaných kalhot dhótí. "Myslel jsem si, že vypustím duši," dodává.

Utonutí jako lepší varianta

Třebaže muslimští Rohingové žijí v Barmě už celá desetiletí, buddhistická většina je stále vnímá jako vetřelce z Bangladéše. Vláda jim upírá základní práva a OSN je prohlásila za nejvíce pronásledovanou menšinu světa. Od srpna, kdy jejich domovy začali vypalovat vojáci a gangy buddhistů, se na nebezpečnou cestu do Bangladéše vydalo přes 600 tisíc Rohingů.

"Prošli jsme si velkým utrpením, a tak jsme měli pocit, že utonutí je lepší varianta," říká 18letý Kamál Husajn, jenž do Bangladéše také doplaval díky plastovému kanystru.

Nabí nikoho v nové zemi nezná a jeho rodiče, kteří zůstali v Barmě, nevědí, jestli je naživu. Neusmívá se a zřídkakdy naváže oční kontakt. Vyrostl v barmských horách, je čtvrtým z devíti dětí farmáře. Do školy nikdy nechodil.

Dům v plamenech a všude mrtvá těla

Problémy začaly před dvěma měsíci, když rohingští povstalci zaútočili na barmské bezpečnostní síly. Barmská armáda reagovala brutálním odvetným tažením, při němž zabíjí muže, znásilňuje ženy a vypaluje domy. To poslední, co Nabí ze své vesnice spatřil, byly všechny domy v plamenech.

Útěk rodiny k pobřeží lemovala mrtvá těla. Když s vlnou dalších Rohingů dosáhli pobřeží, rodina neměla peníze ani na cestu člunem, ani na převáděče.

Zásoby jídla se každým dnem tenčily. Po čtyřech dnech tedy Nabí rodičům řekl, že chce k proužku země v dálce, městu Šáh Pchourir Dwip, přeplavat přes ústí řeky Naf. Rodiče o tom nechtěli ani slyšet. Jeden z jeho starších bratří odešel do Bangladéše před dvěma měsíci a dosud neměli nejmenších zpráv, co se s ním stalo. Navíc věděli, že silné proudy mohou jejich syna odnést až do oceánu.

Nakonec rodiče přece jen souhlasili. Dali si ale podmínku, že cestu chlapec nepodstoupí sám, a tak se Nabí odpoledne 3. listopadu přidal ke skupince 23 dalších mladíků. Rodina se s ním přišla rozloučit. "Pamatujte na mě v modlitbách," poprosil matku, zatímco všichni okolo plakali.

Plastové nádoby jako plováky

Nabí a ostatní si připevnili plastové nádoby k hrudi jako plovák a vstoupili do vody. Vytvořili skupinky po třech, v nichž se dohromady svázali provazy. Nabího dali doprostřed kvůli jeho nízkému věku, a protože neuměl plavat.

Nabí si pamatuje, že lokal vodu - zčásti kvůli vlnám, zčásti aby uhasil žízeň. Voda byla slaná. Bolely ho nohy. Zpět se ale ani jednou nepodíval. Krátce po západu slunce dosáhla skupinka břehu u města Šáh Pchourir Dwip. Byli unavení, hladoví a dehydratovaní.

Nabí je teď v nové zemi sám, je jedním z 40 tisíc rohingských dětí, které v Bangladéši žijí bez doprovodu. Když mluví, klopí oči k zemi. Stojíme jen pár kroků od řeky a Nabí zašeptá, co by si nejvíc přál: "Své rodiče a mír."

Den nato se uprostřed řeky během pozdního odpoledne objevilo několik teček. Do Bangladéše přes řeku plavala s pomocí žlutých nádob na olej další skupina Rohingů. Břehů dosáhli zároveň se stádem skotu, ten byl ovšem přivezen na lodi.

Tagy: zahraničí Barma Asie Rohingyové víra a náboženství genocida a holokaust

Zdroje: ČTK,AP