Poslední offline revoluce

VIDEO KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Pavel Jégl

Rok se sešel s rokem a listopadové rituály na Národní jsou zpátky. Máme je ještě zapotřebí?

17. listopad na Albertově

17. listopad na Albertově,zdroj: Profimedia.cz

Sedmnáctého listopadu kdejaký politik kráčí s náručí květin na Národní třídu. Anebo se blýskne na tribuně s plamenným projevem. Přinejmenším však vydá prohlášení, ve kterém se ohání demokracií a svobodou.

Nepochybně o sobě dá vědět i Tomio Okamura, islamibojec, který letos dostál své přezdívce Pitomio. Osmadvacet let poté, co se Češi zbavili vlády komunistů a zadrátovaných hranic, vylepil Japonec volební plakáty s ostnatým drátem. Přesto ho volilo půl milionu Čechů.

Své k výročí patrně přičiní také příští premiér Andrej Babiš, byť už se k 17. listopadu vyjádřil. To však bylo v soukromí. Na nahrávce skupiny Šuman vyprávěl Babiš (u StB vedený jako Bureš) o zkušenostech rozvědčice Radmily Kleslové (krycí jméno Lia), o tom, že listopad byl domluven dávno předem a vše korunoval moudrem: "Nech dou do p*či…pravda a láska."

Teď možná vydá státnické provolání bez peprných slov. Proč ne? Měl by být vděčný za samet. Bez sametových rukaviček, se kterými se před 28 lety zacházelo s komunisty, by Babiš mohl být tam, kam dnes posílá své odpůrce.

Idyla?

Při zpětném pohledu na listopad 89 může tato historická kapitola vypadat idylicky, tedy sametově. Na počátku byly stovky zmlácených demonstrantů (nejen 17. listopadu, ale také v předchozích demonstracích), pod tlakem ulice však komunisté až na výjimky (šéf komunistů v Praze Miroslav Štěpán a premiér Ladislav Adamec) vyklízeli jednu barikádu za druhou.

Vše ale mohlo být jinak. Ministerstva vnitra a obrany měla plán, jak "řádění protisocialistických živlů" potlačit. Akce s názvem název "Zásah" počítala s nasazením armády, policie (SNB – Sbor národní bezpečnosti) a Lidových milicí ("ozbrojená pěst dělnické třídy" – fakticky vojsko pod velením komunistické strany).

Velení armády se chystalo utopit "kontrarevoluci" v krvi. Třiadvacátého listopadu vydalo prohlášení s výmluvným poselstvím: "Společně s dělníky, rolníky a příslušníky inteligence jsme připraveni bránit a ubránit socialismus."

Některé jednotky byly v pohotovosti. Vojáci čekali v kasárnách, připraveni nasednou do tanků a jiných obrněnců a vyrazit na Prahu. Stačilo vydat jednoslovný rozkaz: "Zásah"!

Rozstřílet to!

Ministr obrany Milán Václavík žádal na zasedání ústředního výboru KSČ, o souhlas se zásahem armády. První úder chtěl vést proti médiím.

Souhlas nedostal. Členové politbyra s ozbrojenou akcí souhlasili. Nebyla to parta demokratů či lidumilů, ale vyznavačů Marxova a Leninova učení a především korytářů. Jenže měli strach. Jednoduše řečeno, v klíčové chvíli se (naštěstí) podělali.

Báli se, že bez podpory Kremlu prohrají a budou nést odpovědnost za prolitou krev.

"Přišli generálové a říkali 'jsme připraveni hájit socialismus'," přiznal před lety předlistopadový vůdce československých komunistů Miloš Jakeš v rozhovoru pro Lidové noviny a podotkl: "Něco jiného by bylo, kdyby se k tomu odhodlal Sovětský svaz." A aby nebylo pochyb, jak to soudruh, mezi svými přezdívaný Milda, myslí, upřesnil: "…jako to zastavil Teng Siao-pching (tehdejší komunistický vůdce Číny). Rozstřílel to (studentské protesty) tanky. A byl pokoj. A byla to správná cesta!"

Díky Gorby

Kdyby v listopadu 89 vládl některý z předchůdců Michaila GorbačovaJurij Andropov (někdejší šéf komunistické rozvědky KGB), anebo Konstantin Černěnko (stalinista a pravá ruka Leonida Brežněva), byl by čínský scénář reálný.

A co kdyby už tehdy byl u moci jiný kágébák Vladimír Putin, který rozpad sovětského bloku označil za geopolitickou tragédii?

V Andropovově a Černěnkově případě však boží mlýny mlely nezvykle rychle. Oba šéfovali Sovětskému svazu, potažmo sovětskému bloku jen několik měsíců. A Putin tehdy fungoval jako pouhý sovětský rozvědčík.

Gorbačov zavrhl Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, v níž si Sovětský svaz vyhradil právo zasáhnout, pokud se některý z jeho satelitů odvrátí od socialismu ke kapitalismu. Dal najevo, že pro české komunisty nehne prstem, že nebude opakovat rok 1968. Proto Rusové nevystrčili hlavně tanků z kasáren.

Díky za to Gorby!

Patent na pravdu

Komunisté svou moc založili na tom, že potlačili občanské, politické i ekonomické svobody. Do ústavy si dali patent na pravdu (vedoucí úlohu komunistické strany) a pro sichr i státní ideologii: marxismus-leninismus, zvaný "marxák". Určovali, kdo bude kandidovat ve volbách (a tím pádem, kdo je vyhraje). Rozhodovali, kdo vycestuje do ciziny (kdo dostane devizový příslib).

Dnes čeští komunisté fungují jako opoziční strana. Zkrotli, cíl však zůstává – rehabilitovat marxismus a svrhnout kapitalismus.  Ve svém volebním programu zdůrazňují, že chtějí znárodňovat a nastolit v zemi zase společenský pořádek.

Právě komunistický pořádek však přivedl společný stát Čechů a Slováků na buben. Komunisté po roce 1948znárodnili a zkolektivizovali vše, co bylo po ruce a soukromníky hubili jak "americké brouky" (mandelinky).

Socialistická ústava z roku 1960 připouštěla pouze státní vlastnictví (majetek všeho lidu) a vlastnictví družstevní (majetek lidových družstev). Tolerována byla pouze svobodná povolání (umělci) a víkendová melouchaření (brouk Pytlík – práce všeho druhu).

KSČ zavedla centrálně plánovanou ekonomiku, vyhubila konkurenci a určovala ceny. Výsledkem byly fronty skoro na vše – od toaletního papíru po džíny. A také zruinovaná a zaostalá země.

Komunistická ideologie se s logikou ekonomiky rozcházela. Pekař prostě neupeče dost dobrého chleba jen proto, že vám chce udělat radost, ale proto, že chce vydělat. Díky jeho touze po zisku si můžete pochutnat.

Tohle komunisté nechápali, proto ekonomickou soutěž se Západem prohráli. Prohráli však nejen v ekonomice ale především v souboji o svobodu, kterou se snažili potlačit a nahradit centrálně řízeným myšlením budovatele komunismu.

Ostrov totality

Rok devětaosmdesátý byl pohromou nejen pro české komunisty, ale pro celý "tábor míru a socialismu" v Evropě. Komunistické režimy na starém kontinentu padaly jako kostky domina.

Na jaře se v Polsku pučista Wojciech Jaruzelski dohodl s opozicí na přechodu k demokracii. V červnu Poláci uspořádali svobodné volby do poloviny parlamentu, ve kterých triumfovala Solidarita (Solidarność). Maďaři odpískali svůj gulášový socialismus čtyři měsíce poté, v říjnu. Škrtli z ústavy marxismus, z budovy parlamentu sundali rudou hvězdu a chystané volby otevřeli pro opozici.

Ještě před tím (koncem srpna a v září) se do Prahy přivalila vlna východních Němců, kteří zablokovali ulice trabanty a vynutili si odchod do západního Německa. Hlavou mi tehdy vrtala otázka: Za co se vlastně stydí víc: za své komunisty nebo za bakelitové prskolety, které tady zanechali?

Rozhodujícím datem byl nicméně až devátý listopad. Tento památný den se zhroutila berlínská zeď, klíčový článek železné opony a její nejviditelnější symbol.

Komunistické Československo tak trčelo z rozbouřených vod střední Evropy jako poslední ostrov totality. Je nasnadě, že hned po první protirežimní demonstraci po pádu zdi, ve kterou vyústilo shromáždění studentů na pražském Albertově 17. listopadu, se věci daly do pohybu.

Poslední offline revoluce

Velká listopadová byla každopádně poslední offline revolucí v Česku. Bez internetu, smartfonů, kompů, e-mailů, tvítů, fejsbůčku. Zato s psacími stroji, cyklostylem, teprve ve finiši (díky dovozům) s xeroxy, kompy a faxy.

Poměřováno informační dobou – nepředstavitelná rachota. Příští revoluce ve světě propojeném pavučinou sítí by měly být snazší. Doufám však, že v Česku nebudou potřebné.

Ačkoli.. na svobodu vám doživotní záruku nikdo nedá.

Tagy: Česko domácí 17. listopad česká politika výročí a oslavy svátky a výročí

Zdroje: Vlastní