Horolezectví se dnes stalo v podstatě volnočasovou kratochvílí, kolem roku 1800 se však považovalo za něco mezi odvahou a naprostým šílenstvím. To platilo i pro slavného německého přírodovědce a cestovatele Alexandera von Humboldta (1769-1859), když se 23. června 1802 vydal na 6263 metrů vysokou horu Chimborazo v Andách, která je dnes nejvyšší horou Ekvádoru a v té době byla dokonce považována za nejvyšší horu světa. A v jistém smyslu opravdu je. Kvůli zploštění Země je její vrchol nejvzdálenějším místem od středu naší planety - o více než dva kilometry dále než vrchol Everestu. Vyhaslý čtvrtohorní stratovulkán, jehož poslední erupce byla zaznamenána v šestém století, je dokonce vyobrazen na vlajce a státním znaku Ekvádoru.

Německý polyhistor světového významu

Humboldt již v mládí prováděl všelijaké experimenty a vyrážel na menší výpravy. Snil však o expedicích za poznáním exotických destinací, jejich fauny a flóry. Po matčině smrti v roce 1796 zdědil velké jmění, což mu umožnilo si toto přání splnit. Vedle výzkumných cest do Latinské Ameriky či Asie se zabýval fyzikou, chemií, geologií, mineralogií, vulkanologií, botanikou, zoologií, klimatologií, meteorologií, oceánografií, astronomií, geografií, etnologií a demografií. Ve své proslulé pětidílné knize Kosmos sepsal na sklonku života nejrůznější oblasti vědeckých poznatků té doby.

Po letech příprav se 5. června 1799 vydal Humboldt do And s francouzským botanikem Aimé Bonplandem. Procestoval amazonský prales, přespával v džungli, nasbíral bezpočet kamenů a živočišných a rostlinných exemplářů, které nechal odvézt do své vlasti. Celkem přivezl asi 60 000 vzorků šesti tisíc druhů rostlin, přičemž téměř třetina z nich byla v té době evropským botanikům zcela neznámá.

Humboldtovu cestu sledovala vědecká obec i široká veřejnost s velkým nadšením. Všestranný učenec nakonec dorazil do dnešního Ekvádoru, kde se k výpravě připojil Carlos de Montúfar, jeden z pozdějších osvoboditelů země od španělské koloniální nadvlády.

Ve fráčku do věčného sněhu – jako tučňák

Pro Humboldta to nebyla první horolezecká výprava. Na rozdíl od dnešní doby ovšem neměl k dispozici žádné moderní vymoženosti, jako jsou kyslíkové láhve nebo vhodné oblečení. Podle tehdejší módy byl oblečen do fraku, bílého šátku, kulatého klobouku a tenkých bot. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že zdálky vypadal jako tučňák. Ne nadarmo nese Tučňák Humboldtův právě jeho jméno.

Skupina stoupala vzhůru, na sněžné čáře to ale domorodí nosiči vzdali. „Naši společníci byli celí prokřehlí a opustili nás,“ poznamenal si Humboldt. „Dál se mnou šli jen Bonpland, Montúfar, muž s barometrem a dva indiáni s dalšími přístroji.“

Během výstupu Humboldt popisoval příznaky, které přisuzoval horské nemoci a které se projevily u všech členů výpravy. „Stoupali jsme výš, ale s každým dalším krokem bylo stále chladněji. Těžce se dýchalo a ještě horší bylo, že všichni pociťovali nevolnost, nutkání zvracet a závratě. Kromě toho jsme krváceli z dásní a rtů, bělma jsme měli podlitá krví,“ popsal.

Humboldt byl však přesvědčen o tom, že lidské tělo vydrží i extrémnější podmínky. Přesně zdokumentoval, kdy se příznaky objevily, a to s precizním uvedením nadmořské výšky, potažmo tlaku vzduchu. Jeho zpráva se považuje za jeden z prvních popisů akutní horské nemoci způsobené nedostatkem kyslíku.

V poledne 23. června expedici znemožnila další postup široká trhlina. Dnes vycházíme z toho, že výprava nedosáhla výšky 5900 metrů, jak se domnívala, ale o 300 metrů méně. Přesto se jednalo o výškový rekord, který přetrval celá desetiletí. Zdolat vrchol Chimboraza se podařilo až v roce 1880 expedici britského horolezce Edwarda Whympera.