Zatímco v Evropě se před necelým měsícem udělovaly Nobelovy ceny, o kousek dál zahájili Turci ofenzivu proti Kurdům. To je jen jeden příklad za všechny, kdy si člověk klade otázku: Kdy naposled přišla nějaká pozitivní zpráva z muslimského světa? Asi jich pár bylo, ale je opravdu důvod k radosti, že se Saúdská Arábie v 21. století konečně milostivě uvolila nechat ženy svobodně cestovat bez svolení poručníků nebo samostatně řídit auto? A je fakt třeba jásat nad likvidací vůdce Islámského státu abú Bakra Bagdádího, když za něj obratem nastoupil někdo jiný?

Na světě je 1,6 miliardy muslimů a nemohou se prokázat prakticky v žádné oblasti ničím, co by znamenalo zásadní pokrok nebo převratnou změnu - v politice, ve vědě, ve společnosti, v umění či literatuře. A když už něco dokážou, jako třeba postavit mrakodrap Burdž Chalífa, projektují to západní architekti a staví Asiati.

Je na vině pouze víra?

Je samozřejmě jasné, že do značné míry tu hraje roli selekce ze strany médií. Nicméně kdyby některá z muslimských zemí dosáhla něčeho opravdu přelomového, asi by se to sotva podařilo ututlat. Skutečnost, že za posledních 118 let získali jen dva muslimové Nobelovu cenu za fyziku či chemii, hovoří za vše. Takového počtu dosáhne třeba Izrael leckdy sám v jediném roce.

Co se to stalo se světem, který dal před více než tisícem let lidstvu takové velikány, jako byl třeba matematik Al-Chorezmí, astronom Al-Battání, optik Alhazen, geograf Al-Idrísí nebo filozof a lékař Avicenna?

Dnes z pěti desítek muslimských zemí pochází pouhých pět procent výsledků akademického výzkumu. A ty jsou ještě ke všemu jen z pěti zemí, jak připomíná švýcarský týdeník Die Weltwoche. Většina muslimských států se tedy ve světě vědy prostě nechytá. Čím to může být?

Na tento fakt upozorňoval už před lety ve své knize Německo páchá sebevraždu i kontroverzní ekonom a politik Thilo Sarrazin, který za to sklidil pořádnou kritiku a obvinění z rasismu a xenofobie, stejně jako za své další knihy.

Sarrazin upozornil, že pokud jde o vzdělání a schopnosti, jsou například hinduističtí přistěhovalci v Británii de facto na stejné úrovni jako Britové, zatímco muslimští přistěhovalci z téže geografické oblasti, jako jsou Pákistánci nebo Bangladéšané, zůstávají pod britských průměrem. A stejná situace s muslimy je podle něj v celé západní Evropě. Není to tedy nic, co by souviselo s rasou či zemí původu, ale čistě s náboženstvím.

Teze, že se v důsledku islámu hloupne, je samozřejmě absurdní. Příčinou je spíše to, že se muslimové, místo aby hleděli dopředu a kladli si otázky ohledně budoucnosti, hrabou převážně - někdy dokonce výhradně - v minulosti. Zkoumání vlastních dějin má za úkol především reflektovat roli obětí, v níž se muslimové tak vyžívají.

Zahleděni do minulosti

V Turecku je například přes 120 teologických fakult, kde studenti pouze reprodukují a učí se nazpaměť. Otázkami budoucnosti či výzkumu si hlavu nelámou.

Už jenom za samotnou úvahu, zda by islám mohl mít nějakou souvislost třeba s teroristickými sklony mnoha muslimů, můžete v Turecku skončit ve vězení. V řadách Islámského státu, Muslimského bratrstva nebo Hamásu je přitom absolventů islámských vysokých škol jak naseto. Je tedy namístě otázka, jak je možné, že muslimský vzdělávací systém produkuje tolik teroristů. Vést takovou debatu v islámských zemích je ovšem takříkajíc o hubu, takže je pohodlnější papouškovat fráze než bádat a samostatně myslet o nepohodlných věcech.

A tuto nesvobodu mnozí akademici - bohužel - bez reptání přijímají. Pokud by se tomuto trendu vzepřeli, ocitají se v nelibosti mocných. Ti, pro něž je akademická svoboda důležitá, se tedy odjíždějí realizovat do zahraničí. Možná také jedna z mnoha příčin migrační vlny.

A právě náboženství, které se chápe jako všeobjímající návod na všechny aspekty lidského života, vývoj logicky brzdí. Stručně řečeno: veškeré vědění je v Koránu, tak ať se s tím laskavě každý smíří. A pokud jsou Korán a věda v rozporu, je pravda vždy na straně Koránu.

Není to samozřejmě jediná příčina. Spousta muslimských zemí je ve válce nebo se z ní vzpamatovává (Sýrie, Irák, Jemen, Libye, Afghánistán), anebo prochází politicky a hospodářky obtížným obdobím (Turecko, Egypt, Tunisko, Pákistán, Bangladéš). Ale existují i další důvody: Jakmile se ženy schovají za závojem, místo aby se z nich staly vědkyně, je tím automaticky (lepší) polovička společnosti vyřazena z provozu. A když se chytré hlavy řežou, místo aby se jim dal tvůrčí prostor, dá si každý raději pozor a drží hubu a krok.

Píše se rok 1441...

Podle muslimského kalendáře se zkrátka píše rok 1441 – a realita tomu bohužel víceméně odpovídá. Netýká se to koneckonců jen vzdělání. I tamní oblíbené filmy a televizní seriály zpracovávají především historická témata, protože se lidé mají laskavě identifikovat hlavně s dějinami islámu, a nikoliv myslet na budoucnost.

Přitom by takový výzkum byl potřeba jako sůl, aby se mohly alespoň analyzovat důvody tohoto zaostávání. Ale nic takového se na obzoru nerýsuje. Když dojdou věcné argumenty, raději se místo racionální a věcné analýzy všechno svádí na Izrael a na napjaté vztahy s ním. A nazdar kašpar.

Z této zaostalosti způsobené vlastní vinou samozřejmě profitují islámské totalitní režimy. Svobodná věda totiž předpokládá i svobodu občanů, z čehož mají tamní vládci velký strach. Vždyť věda ve své podstatě znamená neustálé ověřování dosud platných hypotéz – nezávisle na kultuře, politice či náboženství. Modlením a postěním se toho mnoho nedosáhne.

Hledat odpovědi na výše uvedené otázky a diskutovat o nich prostě musí být povoleno. A nelze to hned od počátku odmítat jako šovinistické, rasistické, xenofobní a bůhvíco ještě.