Tři až pět statečných: Hrdinové, nebo demoliční četa?

Česká republika se konečně dočkala vlády s důvěrou. Je to první vláda v naší novodobé historii, v níž sociální demokracie působí coby menší koaliční partner. Bude si tak muset zvykat na novou roli, a to za podmínek, které pro ni nejsou vůbec příznivé. Přesto se rozhodla do vlády Andreje Babiše vstoupit a představitelé ČSSD to považují za jedinou možnost, jak si strana může zajistit svoji budoucnost a přežít.

V opozici by prý nebyla vidět, proto se stala součástí vládního kabinetu. Dá se říct, že hraje o všechno. Vzhledem k jejím současným preferencím není jisté, zda v příštích sněmovních volbách překročí pětiprocentní hranici. Na tom, co ve vládě předvede, tak závisí její přítomnost v dolní komoře a další osud. A i když zřejmě nezanikne, může se stát podobně marginální, jako třeba Strana zelených.

Úkol, který má sociální demokracie před sebou, je převeliký a nesnadný. Vše půjde velmi rychle a na to, aby ukázala, co umí, aby zanechala dobrý dojem a přesvědčila voliče, že si zaslouží i nadále hrát významnou roli v české politice, jí nezbývá moc času. Od voleb uplynulo už skoro devět měsíců a nikde není psáno, že se vlivem různých okolností dříve či později nebudou konat volby předčasné. Sociální demokraté si tak musí pospíšit.

Tři lepší než nula

Hlavní tíhu a odpovědnost ponesou ministři, které strana do vlády vyslala. Čtveřice hrdinů, s nimiž vše stojí a padá, a pak ten pátý vzadu, který se ministrem sice nestal, na němž ale ČSSD stále trvá.

Předseda sociální demokracie, poslanec, první místopředseda vlády, ministr vnitra pověřený řízením ministerstva zahraničních věcí Jan Hamáček, olomoucký primátor, poslanec a ministr kultury Antonín Staněk, ministr práce a sociálních věcí Petr Krčál a ministr zemědělství, nestraník Miroslav Toman, který v roce 2013 kandidoval do sněmovny za Stranu práv občanů Zemanovci. A potom mimo stojící politický tajemník na ministerstvu zahraničí a europoslanec Miroslav Poche, se kterým se však moc počítat nedá.

To jsou ti hrdinové a zachránci, které strana posílá do nelehkého zápasu. Spoléhá na ně a do jejich rukou vkládá svoji budoucnost. Zřejmě je vybrala jako ty nejlepší ze svého středu, kteří ji mají reprezentovat ve vládě a zajistit její pokračování na celostátní úrovni. Je sice trochu podivné, že ačkoliv si ČSSD vyjednala pět ministerských postů, sociální demokraté jsou ve vládě jen tři. Ovšem tři je pořád lepší než nula.

Pro ČSSD nebude snadné se prosadit po boku Andreje Babiše. Dokáže to ona pětice, respektive trojice, když to nezvládlo osm sociálních demokratů za vlády Bohuslava Sobotky? Tam, kde osm selhalo, přichází sociální demokracie s Hamáčkem, Krčálem a Staňkem.

Otázka, která visí ve vzduchu, zní: Proč právě oni? Opravdu ČSSD nikoho lepšího nemá? Proč sociální demokracie všechno vsadila zrovna na ně? Z více než 17 tisíc členů asi na ně nejvíc spoléhá a důvěřuje jim (což platí i o Tomanovi, jehož volbou ČSSD přiznává, že na post ministra zemědělství ve svých řadách nikoho jiného nemá).

Druhá liga a stranické frakce

Jaké předpoklady mají k tomu, aby uspěli? A mají vůbec nějaké, nebo na ně záchrana sociální demokracie jednoduše zbyla, protože bylo třeba uspokojit jednotlivé stranické frakce a krajské organizace, nikdo jiný nebyl po ruce a někdo v té vládě sedět musí?

Jediný ministr práce a sociálních věcí na rozdíl od dvou zbylých sociálních demokratů v kabinetu není zatížen množstvím dalších funkcí. Krčál také jako bývalý krajský radní, který měl na starosti sociální oblast a který už na ministerstvu práce a sociálních věcí působil jako náměstek (byť ne dlouho), již se svým rezortem má nějaké zkušenosti. To se u Staňka jako ministra kultury a Hamáčka jako ministra vnitra moc říct nedá.

Uvědomují si svoji odpovědnost? A že na svých bedrech nesou budoucnost 140 let staré partaje? Hrdinové, kteří selžou a neuspějí, většinou mizí ze scény, minimálně na čas. Bohužel se někdy stává, že na jejich místo nastupují lidé ještě menších kvalit, protože ti lepší se vyčerpali a už jednou selhali. Nic naplat - někdo hrdinské zápasy svádět musí. Bohuslava Sobotku, Lubomíra Zaorálka, Milana Chovance, Michaelu Marksovou, Jiřího Dienstbiera, Svatopluka Němečka či Kateřinu Valachovou tak vystřídal Hamáček, Krčál a Staněk.

Stavba vzniklá na troskách

Předseda sociální demokracie před hlasováním o důvěře vládě vyzdvihoval, co se ČSSD podařilo a že díky ní vládní program obsahuje "celou řadu levicových prvků". To je stará obehraná písnička, jejíž opakování nestačí.

Jde o naučené věty a fráze, které volič pouští jedním uchem tam a druhým ven. Stačí jen citovat z Hamáčkova projevu: "Lidé v naší zemi mají právo se cítit bezpečně a spokojeně na místě, které si vybrali ke svému životu. A je úkolem státu zajistit, aby v Česku neexistovala lepší místa pro bohaté a horší místa pro chudé." Nebo: "Lidé musejí cítit, že stát je tu pro ně, že je neopustil, a pokud potřebují lékaře, hasiče nebo policii, tak se té pomoci dočkají."

Ta slova úplně zapadla a ztratila se v mnohahodinové diskuzi před hlasováním o důvěře vládě. Stejně tak v lepším případě zapadne působení sociálnědemokratických ministrů v kabinetu, v horším bude vyčnívat jako kauza s Miroslavem Pochem, kdy si sociální demokracie není schopná ani prosadit svou, ani se zachovat se ctí a říct: Tohle nemáme zapotřebí.

To neznamená, že je ČSSD ztracená a že nezbývá, než nad ní zlomit hůl. Někde v zadních řadách sociální demokracie se mohou skrývat politické talenty, které čekají na svou příležitost. A až Hamáček a spol. vyklidí pole, může přijít jejich chvíle, aby na troskách sociálnědemokratické partaje zkusili postavit něco nového. Otázka je, jak velké trosky to budou, kdy přesně svou šanci dostanou a zda v té době sociální demokracie ještě stále bude v Poslanecké sněmovně či už mimo ni.