Osmanský admirál Pijali Paša (1515-1578) byl přitom pro takový úkol jako stvořený. Po vítězství Sulejmana I. Nádherného nad Ludvíkem Jagellonským u Moháče v roce 1526 se tento syn katolických Chorvatů dostal prostřednictvím tzv. devširme (odvod nemuslimských mladíků z Balkánu, později vycvičených na elitní janičáry) do centra osmanské říše, kde brzy poznali, že v něm dříme vojenský talent. Pijali se stal velitelem stráže a byl jmenován guvernérem Gallipoli.

Jeho vášní však bylo moře. Ve spolupráci s muslimskými piráty, kteří vyráželi na loupežné výpravy z Tunisu a Alžíru, vybudoval osmanskou námořní flotilu. V roce 1554 byl jmenován kapudanem pašou (velitelem admirality), opakovaně podnikal nájezdy na pobřeží Itálie a Španělska a v roce 1560 se mu podařilo u Džerby rozdrtit flotilu křesťanských středomořských mocností. Odměna byla jako z orientální pohádky: Dostal za ženu dceru Sulejmanova syna Selima.

Flotila, s níž Pijali o pět let později připlul na Maltu, byla výsledkem rozsáhlého programu výstavby loďstva, který schlamstl třetinu státních příjmů osmanské říše: 130 galér, 30 galeot, deset velkých galeon a více než 200 dopravních lodí pro 40 000 mužů.

Pohled to byl ohromující. „Patnáct nebo dvacet mil od Malty byla vidět turecká flotila. Její bílé plachty zakrývaly polovinu obzoru,“ popsal jeden vyděšený obránce výjev, když se k Maltě 18. května 1565 blížily lodě Pijaliho Paši. Rozkaz od sultána Sulejmana I. Nádherného byl jasný: Stát křesťanských johanitů, který kontroloval přístup do západního Středomoří, měl být zničen.

Mnohonásobná přesila

Velmistr řádu maltézských rytířů (johanitů) Jean Parisot de la Valette měl proti této přesile k dispozici jen 500 rytířů. Spolu s žoldnéři, domobranou a pár dobrodruhy to suma sumárum dělalo sotva 8 000 mužů.

Ti se ale zabarikádovali ve složitém systému opevnění, které maltézští rytíři vybudovali po svém příchodu na ostrov v roce 1530. La Valette kromě toho nechal otrávit studny, takže obléhající Turci měli brzy problémy se zásobováním. Místní zdroje totiž nemohly tak velkou armádu dlouhodobě uživit, čímž se osmanské velení dostalo do časové tísně. Ostrov bylo nutné dobýt ještě před příchodem zimních bouří, jinak by se Turci museli vrátit domů.

Další problém osmanské armády byl v tom, že nebylo jasné, kdo jí vlastně velí. Vrchním velitelem byl sice Mustafa Paša, ale na příkaz sultána měl naslouchat zkušenému admirálovi Pijalimu Pašovi. Ten ve snaze získat kotviště nakonec Mustafu Pašu proti jeho vůli přesvědčil, že je nutné vzít nejdříve útokem pevnost St. Elmo, která blokovala přístup k přístavu Marsamxett.

Hlavy Turků posloužily jako dělové koule

Pijali byl přesvědčen, že dobytí pevnosti bude otázka několika dnů, její nevelká posádka však odolala až do 23. června. Turci ztratili v bojích na osm tisíc mužů, což Mustafu rozčílilo natolik, že nechal hlavy pobitých rytířů nabodnout na kopí a vystavit je v přístavu. La Valette na tuto krutost reagoval podobně: nechal všem zajatým Turkům setnout hlavy, které pak vystřeloval z kanonů do nepřátelského tábora.

Navzdory všem krutostem se ale Maltu dobýt nepodařilo. Morálku Turků podkopávaly epidemie a 7. září dorazila ostrovu na pomoc španělská armáda pod velením sicilského místokrále Garcíi de Toledo. Tou dobou Maltu hájilo z původních zhruba osmi tisíc už jen posledních osm stovek obránců. Po počátečním polovičatém odporu musel Mustafa před Španěly nakonec ustoupit, své vyčerpané muže nalodil a odtáhl s nepořízenou. Mrtvých a zraněných bylo na osmanské straně celkem 25 000.

Velké obléhání Malty patří ke klíčovým bitvám 16. století a znemožnilo Turkům další expanzi do křesťanské části západního Středomoří. Navíc značně pošramotilo pověst osmanské říše, která se o dobytí Malty už nikdy nepokusila. Na ostrově se pak dále budovalo opevnění a nová pevnost (nejmodernější ve Středomoří) byla nazvána Valletta - po velmistru Jeanovi de la Valette.

Pijaliho kariéru ale neúspěch na Maltě nijak nenarušil. Pověst si napravil v následujících letech, kdy dobyl Chios a Kypr, a byl jako první turecký admirál jmenován vezírem, dokud nebyl po palácových intrikách poslán do výslužby.

To jej možná uchránilo před smrtí, která si našla jeho nástupce, když v roce 1571 utrpěl drtivou porážku u Lepanta v boji proti Španělsku a jeho spojencům. Pijali Paša byl pak opět povolán do služby, aby zajistil osmanskou námořní nadvládu alespoň v Levantě. V roce 1573 podnikl svou poslední velkou výpravu do Apulie a pět let nato zemřel.