Osmanská říše v roce 1787 vyhlásila Rusku válku, aby získala zpět územní ztráty z předchozích konfliktů. Ruská vojska se o tři roky později zasekla před strategicky důležitou tureckou pevností Izmail na dolním toku Dunaje (v dnešní ukrajinské Oděské oblasti). Ruští generálové dospěli k závěru, že pevnost je nedobytná. Její bezmála čtyřicetitisícová posádka byla silná jako středně velká armáda a v systému příkopů, věží a palisád bylo rozmístěno 265 kanonů, takže jakýkoli útok se zdál být předem prohraný.

Ruský vrchní velitel Grigorij Potěmkin (dlouholetý carevnin milenec, jemuž se přičítají proslulé Potěmkinovy vesnice) byl z váhavosti svých generálů zoufalý a povolal geniálního vojevůdce a stratéga Alexandra Vasiljeviče Suvorova (1730-1800), který už dva roky předtím dobyl Očakov. Suvorov dorazil 13. prosince 1790 v doprovodu několika kozáků. Pevnost si obhlédl a konstatoval, že na ní nenašel jediné slabé místo. Přesto okamžitě přeorganizoval obléhání, stanovil nová palebná postavení pro dělostřelectvo a začal na maketách hradeb cvičit vojáky na jejich překonávání.

Generál Suvorov měl k dispozici pouze 31 000 mužů, ale jeho výhodou bylo, že Turci žili v představě, že jsou nedobytní, a dění kolem pevnosti nevěnovali patřičnou pozornost. Na Suvorovovo 24hodinové ultimátum k opuštění pevnosti její velitel Aidos Mehmet paša odpověděl, že „dřív se obrátí tok Dunaje a nebesa se zřítí na zem, než bude dobyt Izmail“.

Pro mrtvoly nebylo kam šlápnout

Po dvoudenním ostřelování pevnosti byl 22. prosince 1790 ve tři hodiny ráno zahájen ruský útok. Již za úsvitu překonali vojáci první obranné linie a v osm hodin ráno již bylo opevnění pod ruskou kontrolou. Odpor Turků v ulicích města trval až do odpoledne a v Izmailu se podle dobových svědectví spustilo hotové peklo. Suvorovovi vojáci rozpoutali masakr, stoky ve městě se zbarvily krví a mrtvoly pokryly zem natolik, že nebylo možné na ně nešlápnout. Navíc ze stájí unikly čtyři tisíce koní, kteří raněné a mrtvé rozdupali.

V jedné z největších vojenských řeží století zahynulo 35 000 lidí, z toho přes 30 tisíc Turků. Jejich těla naházeli do Dunaje turečtí zajatci. Velitelem pevnosti byl jmenován Michail Illarionovič Kutuzov, pozdější vítěz nad Napoleonem.

V jedné věci se však Kateřina II. a Potěmkin přepočítali: Dobytím města válka rozhodně neskončila, byť pád Izmailu byl těžkou ranou pro tureckou morálku. Válku ukončilo až podepsání jasského míru 9. ledna 1792, které posunulo rusko-tureckou hranici k Dněstru. Izmail zůstal součástí osmanské říše až do roku 1812. Alexandr Suvorov | zdroj: Profimedia