Situace jeruzalémského království byla v roce 1177 zoufalá. Z Egypta táhla na sever obrovská muslimská armáda, která mířila přímo na svaté město. Jeho obrana byla nevalná a mnoho zdejších rytířů se navíc připojilo k tažení do Sýrie. Teprve šestnáctiletý jeruzalémský král Balduin IV. (1161-1185) proto musel vyhlásit arrière-ban, tedy povolání všech bojeschopných mužů do zbraně. Zároveň opustil město s několika málo bojovníky, kteří ještě zůstali v Jeruzalémě, a obsadil přístavní pevnost Aškelon.

Na jeruzalémský trůn nastoupil třináctiletý Balduin IV. v roce 1174. Už v raném věku onemocněl malomocenstvím a brzy už nebyl schopen pohybu, takže jej museli nosit. Zpočátku za něj spravoval státní záležitosti regent, ale v roce 1177 se vlády ujal sám Balduin. Nyní proti němu stál muslimský sultán Saladin (1138-1193), který se po smrti syrského vládce Núr ad-Dína stal v Egyptě a Sýrii jeho nástupcem. Ve snaze upevnit moc zahájil válku proti křižáckým státům.

Saladin si byl naprosto jistý vítězstvím. Vyrazil z Egypta s přibližně 26 000 vojáky a postupoval přes Gazu do Aškelonu. Balduin tam měl k dispozici kolem šesti stovek rytířů a něco přes dva tisíce pěšáků. Muslimská přesila znemožňovala přímý střet, a tak se křižáci stáhli do pevnosti. Saladin nechal Aškelon obklíčit částí své armády, upustil ale od obléhání a postupoval dále na Jeruzalém. Ve snaze zlepšit zásobování a pozvednout morálku svých mužů, nechal je v širokém okolí plenit a přestal sledovat pohyb nepřítele.

Raději přímý střet se silnějším nepřítelem než přihlížet utrpení vlastního lidu

Balduinovi přispěchalo z Gazy na pomoc 80 templářů s doprovodem a společně rozprášili muslimské obklíčení. Balduin odmítl roli „nemocného polomrtvého krále“, jak psali historici, ale sebral veškerou odvahu a vyrazil do boje proti Saladinovi. Považoval za moudřejší zvolit nejistý osud přímého střetu s nepřítelem než se smířit s tím, že jeho lid bude vystaven rabování, požárům a masakrům.

Sebejistému sultánovi mezitím uniklo, že Balduin se svým malým vojskem opustil Aškelon a pronásleduje ho. Když Saladin přecházel bezstarostně se svými muži 25. listopadu 1177 řeku u Montgisardu a jeho vojáci se rozptýlili na obou březích, chopil se Balduin příležitosti a zaútočil společně s několika oddíly, které mu přispěchaly na pomoc. Jeho obrněná jízda prolomila řady zaskočených muslimů, kteří se dali na útěk, stejně jako Saladin. Pronásledovatele nakonec zastavil až liják. Křesťané měli po bitvě kolem 1100 padlých, ztráty rozprášených muslimů ale byly mnohonásobně vyšší.

Saladinovi se podařilo uniknout smrti jen o vlásek. A protože beduínské kmeny na Sinaji mezitím vyplenily jeho zásobovací základny, jeho tažení se změnilo v naprostou katastrofu.

Pro Balduina a Jeruzalém však vítězství bylo pouze dočasné. O dva roky později dal Saladin znovu dohromady armádu a opět vyrazil do boje. Téměř deset let po porážce u Montgisardu rozdrtil křižáky v bitvě u Hattínu a 2. října 1187 dobyl Jeruzalém, který se tak po 88 letech vlády křižáků dostal do muslimských rukou. Statečný král Balduin IV. se toho ale už nedožil - podlehl své nemoci dva roky předtím.