Almohadský chalífa Muhammad an-Násir (1181-1213) byl vládcem Maroka a části Alžírska a Tuniska a také jižní poloviny Pyrenejského poloostrova (al-Andalusu). Když se v roce 1199 dostal k moci, stál před nelehkým úkolem pokračovat v rodinné tradici. Jeho pradědeček jako stoupenec charismatického Ibn Túmarta pomohl ve velké části Maghribu rozšířit radikální islám a nastolil dynastii Almohadů, jeho dědeček dobyl muslimský jih Pyrenejského poloostrova a jeho otci se dokonce podařilo zatlačit tamní křesťanské říše na sever.

Vůdce, jemuž chybělo potřebné charisma

Almohadská říše se po an-Násirově nástupu stále více dostávala vůči svým konkurentům do defenzivy a v al-Andalusu začali místodržící usilovat o stále větší autonomii nebo dokonce nezávislost. To vedlo k tomu, že se obranná fronta proti křesťanům začala drolit.

An-Násirovi na rozdíl od jeho předchůdců chybělo potřebné charisma a pevná ruka. Jako syn křesťanské konkubíny měl zrzavé vlasy a modré oči, trpěl vadou řeči, kvůli čemuž byl málomluvný, a rozhodně mu nepřidala ani jeho nedostatečná průbojnost. Samotný titul chalífy prostě na zjednání respektu nestačil.

Jeho protivník Rodrigo Jiménez de Rada byl jeho pravým opakem. Toledský arcibiskup byl nejen významným historikem a stavitelem, ale také obratným politikem. Neúnavně se snažil dát dohromady spojenectví křesťanských vládců a oživit reconquistu Iberie, která dosud ztroskotávala na roztříštěnosti panství a rozhádanosti rytířů, knížat a králů na severu poloostrova, který se ovšem muslimům nikdy nepodařilo dobýt.

Poté, co Almohadé ovládli muslimskou část Pyrenejského poloostrova, se an-Násir rozhodl napadnout Kastilii. V roce 1211 přešel s velkou armádou z Maroka přes Gibraltar do al-Andalusu.

Rodrigovi se podařilo přesvědčit papeže Inocence III., aby vyhlásil křížovou výpravu. Na tuto výzvu zareagovala řada šlechticů, žoldnéřů a rytířů z celé Evropy, především z Francie a Itálie. V čele největšího vojska, které se od května 1212 shromažďovalo v Toledu, stál Alfons VIII. Kastilský, dále pak Pedro II. Aragonský, Sancho VII. Navarrský a Alfons II. Portugalský.

Klíčová historická bitva

Rozhodující bitva se strhla 16. července 1212 na Las Navas de Tolosa v severní Andalusii. Hovoří se sice o stovkách tisíc bojovníků, podle střízlivějšího odhadu historiků jich ale na křesťanské straně bylo kolem čtrnácti tisíc, an-Násir jich mohl mít zhruba dvakrát tolik. Jeho armáda už na místo dorazila pořádně rozhádaná, přesto se jí podařilo proniknout až k pohoří Sierra Morena a opevnit tamní průsmyky.

An-Násir spoléhal na svou převahu a na vybudovanou silnou pozici. Jeho lučištníci způsobili křesťanům těžké ztráty, obrat ale přinesl úder těžkooděnců vedených Alfonsem VIII. a arcibiskupem Rodrigem, kteří opevnění obešli a vpadli almohadské armádě do zad. Jejich postup podporovala zleva a zprava křídla vedená Pedrem II. a Sanchem VII. a an-Násirovi vojáci se po krátkém odporu dali na útěk. Z tábora byl nakonec nucen uprchnout i an-Násir poté, co mu rytíři pobili jeho osobní stráž. Jeho armáda se rozpadla a po strašném krveprolití s mnoha tisícovkami mrtvých byla zcela zničena. Křesťané v bitvě vybili téměř celou maghribskou vojenskou aristokracii.

Chalífa an-Násir uprchl do Marrákeše, kde – zřejmě ze žalu – o rok později zemřel. Jeho porážka byla nejen začátkem konce Almohadů, jejichž království do půl století zaniklo, ale v podstatě zpečetila osud islámu na Pyrenejském poloostrově. Postupně zanikaly tamní muslimské státy, v polovině století padly do rukou křesťanů Mallorca, Jaén, Córdoba, Lisabon a Sevilla, pod islámskou vládou zůstala pouze Granada na jihu. Ta padla až 2. ledna 1492, kdy byla dobyta Isabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským. Tím byli muslimové definitivně vyhnáni z Pyrenejského poloostrova.