• Co vás přimělo ucházet se o funkci zástupkyně veřejného ochránce práv? Když jste v loňském roce končila svůj mandát v Senátu, říkala jste, že si chcete užít chvíli klidu, což se vám po vypršení vašeho mandátu soudkyně ústavního soudu nepodařilo. Co se změnilo?

Nezměnilo se nic. Mimo službu jsem čtvrtý měsíc, a to je dost dlouhá doba.

• Jakým oblastem byste se jako zástupkyně ombudsmanky ráda věnovala? V čem konkrétně byste pro úřad Veřejného ochránce práv mohla být přínosem?

Účel úřadu Veřejného ochránce práv je vymezen v § 1 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv tak, že má působit, krátce řečeno, k ochraně osob před selháním úřadů, je-li jejich jednání (i omisivní) v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, čímž má přispívat k ochraně základních práv a svobod.

S kritérii, podle nichž má ochránce postupovat, mám bohaté zkušenosti z dob svého působení na ústavním soudu, ba, neskromně dodám, jsem svou nálezovou judikaturou přispěla k formulaci obsahu zmíněných principů. Nabízím tedy svou prověřenou zkušenost.

• Jaké výzvy a úkoly, které podle vás v následujícím období stojí před úřadem Veřejného ochránce práv, považujete za nejdůležitější?

Nejsem věštkyně, nebudu předvídat. Ochránce musí pružně reagovat na všechny problémy, které se vyskytnou, sám nemůže nastavovat společnosti agendu.

• Vnímáte nějaké limity či slabá místa v současném působení úřadu Veřejného ochránce práv? Je něco, co byste vytkla Anně Šabatové či Stanislavu Křečkovi jako osobám, které úřad aktuálně vedou?

S ochránkyní jsem přicházela do styku skrze výroční zprávy jejího úřadu, když byly projednávány Senátem. Nezaznamenala jsem žádné podstatné výtky, naopak zhusta chválu. S jejím zástupcem jsem do styku nepřicházela, proto jeho práci nemohu hodnotit.

• Důležitou agendou Veřejného ochránce práv je diskriminace. Stanislav Křeček se v minulosti opakovaně vyjadřoval v tom smyslu, že jde o uměle vnášený problém do společnosti. Jak se na problematiku diskriminace díváte vy? Případně v jakých oblastech ji považujete za zvlášť naléhavý problém?

Pokud si dobře vzpomínám, k agendě diskriminace se stavěl rezervovaně i Otakar Motejl. Spíš ale kvůli systémovosti agendy ochránce. Jinak právní pojem diskriminace, jak jej známe dnes, je novým fenoménem. Dříve sice existovaly obdobné situace, avšak byly řešeny pomocí jiných právních institutů.

Onou novostí lze odůvodnit jistou nedůvěru tradiční společnosti, která je skeptická k vytváření novot i v právu. Obecně bych byla velmi ostražitá na možné podezření z diskriminace při jednání úřadů, a to jakýchkoliv.

V soukromoprávních vztazích je vždy třeba zohledňovat existenci svobodné vůle všech účastníků vztahu. Nicméně i svobodná vůle musí být projevována způsobem, který nezraňuje, respektive neútočí na lidskou důstojnost druhého. Mnohdy jde o velmi křehké vztahy.

• Vaším velkým tématem jsou základní práva. Stále častěji můžeme být svědky toho, že se stávají součástí politického boje a svádějí se o ně všemožné spory a kulturní války. Příkladem může být mnoho témat, která zvedá Václav Klaus mladší. Čím to, že se témata jako gender, Istanbulská úmluva, manželství gayů a leseb, nošení šátků či mazání problematických příspěvků na sociálních sítích stávají tak výbušnou součástí politického střetu?

Jsem zastáncem univerzality základních práv, jejichž katalog je ovšem omezený. Příklady, které jmenujete, jsou projevem reakcí na spontánně se vytvářející realitu, kterou pak normotvůrce nějak reflektuje.

Nejsem zastáncem toho, aby normotvůrce fakticitu výrazně usměrňoval, nejde-li samozřejmě o kriminální realitu. To je sociální inženýrství, které může přicházet zleva i zprava. A jsem přesvědčená, že fakticita má normativní sílu, což by bylo možno dokládat, avšak to zde snad třeba není.

Nepřekračovat vymezený prostor

• Jak hodnotíte současnou společenskou situaci v souvislosti s různými kauzami, které se řeší? Přijde vám role institucí, jako je ústavní soud, Senát, ale i úřad Veřejného ochránce práv, naléhavější a důležitější než dříve, nebo se výzvy, které před nimi stojí, příliš nemění?

Jejich důležitost byla, je a doufám i zůstane stále stejně vysoká. Jde o pojistky před nebezpečím, jako je usurpace názoru většiny na úkor práv menšiny či dokonce jednotlivce. Stále je třeba mít na paměti starou pravdu, podle níž i většina se může mýlit. Také tendence ke koncentraci moci jsou věčné. Výzvy se jen převlékají do různých hávů, avšak podstata zůstává.

• Na zástupce ombudsmanky byl prezidentem republiky nominován také advokát a bývalý poslanec Zdeněk Koudelka, který v lednu v rozhovoru pro Parlamentní listy uvedl: "Nechci se nechat zatáhnout do kauzy Josefa Baxy. Nemohu jeho slova hodnotit, aniž bych nepřihlédl k tomu, že Josef Baxa v letech 1999-2002 zásadně narušil ústavní dělbu moci, když coby soudce Krajského soudu v Plzni působil jako náměstek ministra spravedlnosti, přestože ústava zakazuje soudcům funkce ve veřejné správě, kam patří i ministerstva. Nesoudil, ale pobíral plat soudce krajského soudu, který je vyšší než plat náměstka ministra. Když předseda Krajského soudu v Plzni Jiří Šilhavý za tuto neústavnost na něj podal kárnou žalobu, byl Šilhavý ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem odvolán. Nový předseda pak kárnou žalobu stáhl." Co na tato obvinění říkáte? Jak je vnímáte od člověka, kterého prezident navrhl do funkce zástupce ombudsmanky?

Nevím nic o odměňování tehdejšího náměstka ministra spravedlnosti, a proto se k němu nebudu vyjadřovat. Jinak ovšem šlo o odpovědnost samotného ministra, nikoliv náměstka. Pro mě bylo tehdy skutečným problémem svévolné odvolání předsedů krajských soudů z funkcí, a toto jsem v médiích hlasitě kritizovala jako postup neslučitelný s principem právního státu.

Ten byl ovšem u nás ještě v plenkách, a tak mě doma nikdo moc neposlouchal. Moje kritika ovšem rezonovala v zahraničí, kde jsem tak získala nové přátele. Jsou to ovšem loňské sněhy, dnes je úroveň právní státnosti už mnohem výš.

• Dá se říct, pod jakým typem osobnosti byste na postu zástupkyně veřejného ochránce práv už dále nedokázala působit a funkce byste se raději vzdala? Nebo byste v ní setrvala, ať by se ombudsmanem stal kdokoli? Jaká kritéria by podle vás měl příští veřejný ochránce splňovat, aby úřad dobře plnil úkoly mu svěřené?

To je opět příliš spekulativní otázka, na kterou neumím odpovědět. Zásadně si však myslím, že pracovně může zástupce vyjít v pracovních záležitostech s ochráncem vždy, pokud dodržuje určitou profesionalitu, kterou očekávám i z druhé strany.

Na obědy spolu chodit samozřejmě nemusí. A koneckonců, jeden není na druhém závislý při výkonu služby, jen zástupce je limitován tím, jakou agendu mu ochránce svěří. Té by se měl věnovat a nepřekračovat vymezený prostor.

• Senátoři z Klubu pro liberální demokracii – Senátor 21 v čele s Václavem Láskou připravují ústavní žalobu na prezidenta republiky pro hrubé porušení ústavy. Má smysl ji podávat, když velmi přísné podmínky pro její schválení Senátem a Poslaneckou sněmovnou prakticky brání tomu, aby se k ústavnímu soudu dostala? Nakolik je podle vás taková žaloba oprávněná?

Nelze se vyjadřovat k něčemu, co ještě neexistuje.

• Co si do budoucna počít s funkcí prezidenta, když vidíme, k čemu vedla kombinace přímé volby hlavy státu, její praktická neodvolatelnost a slabé vlády a premiéři, kteří raději prezidentovi ustoupí a domluví se s ním, než by s ním šli do konfliktu? Je z toho nějaká cesta ven?

Zvýšení politické kultury na obou stranách, popřípadě úprava ústavy.

• Měl by Senát odmítat prezidentovi republiky takové kandidáty do ústavního soudu, u kterých hrozí přílišná loajalita k hlavě státu, případně u nichž je podezření, že je prezident navrhuje jako odměnu za dosavadní podporu jeho názorů a postojů?

Tato formulace není úplně případná. U každého kandidáta je třeba zkoumat jeho integritu názorovou a mravní, bez ohledu na obsazení postu prezidenta republiky. Přirozeně, že každý prezident má tendenci nominovat osoby názorově s ním spřízněné. Je na Senátu, jako politickém tělesu, aby zajistil, že ústavní soud bude složen z integrovaných osobností, a aby nebyl právně-filosoficky jednobarevný.

• V letech 1998 až 2002 jste působila jako předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, kdy jste v jeho čele vystřídala jeho prvního předsedu Otakara Motejla. Nyní jste navržená na post ve vedení úřadu, který rovněž jako první vedl Otakar Motejl. Jak vnímáte Motejlův přínos českému právu a právnímu státu?

Osobně si Otakara Motejla především vážím za to, že obstál se ctí před listopadovou revolucí v roce 1989. Vedle Dagmar Burešové patřil k symbolům toho, že i před listopadem bylo možno žít se ctí. Takoví lidé měli místo v nejvyšších funkcích po listopadu, neboť fungovali a fungují jako vzor.