• Lidé s postižením by podle vás neměli být bráni jako ti, kterým se pomáhá, ale jako ti, kdo sami bojují za svá práva nebo samostatně fungují. Můžete tuhle problematiku popsat víc? Do jaké míry je to sdílená představa i mezi samotnými lidmi s postižením? Jestli nakonec spoustě z nich nevyhovuje stav, kdy někam přijedou na vozíku a lidé k nim sice přistupují možná jako k někomu méněcennému, ale zároveň jsou mu ochotní pomoct?

Populace se vždycky dá rozdělit na některé lidi, co se rádi nechají opečovávat, a pak lidi, kteří si chtějí dělat věci po svém, chtějí být aktivní, samostatní, nezávislí. Problém určitě není v tom, že by byl nedostatek lidí, kteří nechtějí něco zadarmo nebo kteří by se chtěli aktivně podílet na správě společnosti. Myslím si, že těch je dost.

Co je dneska problém, je to, o čem jsem mluvil. Že lidé s postižením svou situaci často berou jako svůj problém, který si radši řeší sami, takže bariéry překonávají, místo aby řekli: Hele, odstraňte ty bariéry! Protože tím by museli ukázat svoje postižení a museli se něčím odlišit.

Spousta lidí, kteří mají schopnost zapadnout mezi běžné lidi, si svůj problém radši individualizuje a schovává ho. A nechce trávit volný čas tím, že bude někde bojovat proti bariérám, se kterými se potýkají lidé s postižením, a tím ukazovat svoji jinakost a odlišnost a odlišovat se od ostatních lidí.

Chybí mně tam hrdost na svoji jinakost nebo ještě schopnost akceptovat, že když jsem postižený a dělám věci jinak, že proto nejsem chudák. Lidé s postižením nechtějí upozorňovat na svoje postižení, protože pak vidí, že se na ně ostatní dívají jako na chudáky.

• Je v tom nějaký vývoj k lepšímu třeba oproti situaci před pěti, deseti lety? Nebo pořád převažující reakce cizích lidí, když někam přijdete, je: Chudáčku, já tě obdivuji, jak to zvládáš na tom vozíku, to já bych nedokázala… Je tenhle přístup jako k chudákovi a ta lítost stále tou nejčastější reakcí, se kterou se setkáváte?

Proto jsme s iniciativou AntiBRZDA kritizovali film Než jsem tě poznala, protože když se podíváme na média, na mediální obraz, na kulturní obraz, často jsou tam vidět jenom hodně extrémní obrazy postižených, kteří buď jsou hrdinové, nebo chudáci. Já si ale myslím, že lidé s postižením se dneska daleko víc vyskytují ve společnosti. Tím, že je bezbariérová doprava, mohou si najít vhodnou práci, mohou dělat třeba i na poloviční úvazek, mohou používat osobní asistenci, fungují teď častěji ve společnosti jako jiní lidé.

A když pak má člověk v práci kolegy s postižením, zjistí, že postižený není žádný chudáček, kterého musí opečovávat, ale zná ho jako svého kolegu, který může být i sobec nebo blbec nebo jakýkoli jiný, takže je znají čím dál víc jako běžné lidi. Myslím, že to jde pomalu, ale všechny tyhle kroky, co jsem vyčetl, způsobují, že lidé s postižením jsou více a více vidět v každodenním životě, což ovlivňuje situaci pozitivním směrem.

Všechny ty pozitivní věci, které způsobují, že lidé s postižením žijí běžným životem, jsou ale ještě stále privilegia, na která každý nedosáhne. Zdůraznil bych příspěvek osobní asistence, která podle mě lidem s postižením umožňuje aktivně se zapojovat do společnosti a umožňuje i asistujícím lidem setkávat se zblízka s lidmi s postižením. Asistovat si dnes zkusí velké množství nejrůznějších studentů i pracujících. Zkusit si s někým fungovat jinak, než je samozřejmé, v pravidlech a prostorech, které na vás nejsou připraveny, to vás naučí leccos o světě i o vás samých.

Domnívám se, že to hodně výrazně pomáhá celkovému stavu této problematiky, a proto bych vyzdvihnul důležitost současných politických snah o to navýšit příspěvky na tyto služby, protože si myslím, že jsou zásadní nejen pro ty, kteří péči dostávají. I když se nezvedne všem lidem s postižením, tak všem pomůže, když na tom budou lépe asistenti, když asistence budou líp fungovat, protože to v neposlední řadě také zlepší společenské povědomí o lidech s postižením.

• Na jaké úrovni je dnes například bezbariérovost různých institucí a služeb? Je to něco, co třeba tady v Praze už problém spíše není? Anebo stále existují problémy typu, že ne každá stanice metra má výtah, a když zrovna v některé stanici výtah nefunguje, člověk pak musí přes půl města k nejbližší stanici s výtahem?

V Praze se situace za posledních pár let zlepšila. Před pár lety bych ještě vůbec nemohl sám městem jezdit, protože dopravní podmínky byly opravdu složité, a když by vypadla jedna stanice metra, tak by to pro mě znamenalo velkou komplikaci. Ale dneska je situace s veřejnou dopravou, která je v Praze zásadní, o hodně lepší.

Musím však říct, že to opět není zásluha například Národní rady osob se zdravotním postižením ČR, která by se právě v těchto otázkách měla asi hodně angažovat, ale je to spíš zásluha aktivních jedinců, kteří se v radě třeba nějak snažili zapojit, ovšem spíš je to znechutilo. Myslím, že to o národní radě něco vypovídá, když aktivní lidé přece jenom raději vyhledávají jiné cesty, jak se zapojit, než aby šli tam. Rada se vlastně i názory jejího předsedy Václava Krásy diskvalifikuje před postiženými, kteří chtějí něco ovlivňovat.

Jinak je samozřejmě stále spousta problémů s bezbariérovostí. Podle mě by bylo dobré, kdyby se do společnosti více dostalo, že by se lidé měli tou otázkou sami zabývat. Hlavně majitelé prostorů a organizátoři akcí pro veřejnost. Je spousta bariér, které by vůbec být nemusely, které by se za půl hodiny daly překonat třeba nějakým jednoduchým nájezdíčkem, ale jsou tam, protože si jich nikdo nevšímá. Lidé vám řeknou "my vám pomůžeme", ale vůbec nevědí, co taková pomoc vyžaduje.

Karel Chlouba | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

Spoustu lidí nelze přenášet přes jeden schod, a to "my vám pomůžeme" přes nějakou bariéru není řešení té bariéry, bariéra tam totiž je, i když o tom lidé nevědí, a odrazuje. Já, když třeba někam jdu, tak tam nepřijdu a neřeknu, "hele tady je jeden schod", ale rovnou se otočím, aniž bych to někomu říkal, kdo mi bude nabízet pomoc, protože mně pořád nebaví lidem vysvětlovat, že to nejde vynést.

Takže je potřeba, aby se tím společnost více zabývala. Není to obtížné, nestojí to miliony a určitě už je zapotřebí, aby těmto malým bariérám instituce věnovaly pozornost, například i instituce jako Knihovna Václava Havla či Goethe-Institut. Vždycky mohou najít cestu, jak systematicky bariéry obcházet.

• V jaké další oblasti kromě dopravy lidé s postižením narážejí na bariéry?

Zmínil bych ještě téma bezbariérového bydlení, které nedávno někteří kolegové vyzdvihli happeningem v Praze na Pankráci v rámci kampaně bezbabyty.cz. Lidé s postižením mají problém shánět bezbariérové byty v Praze.

Pro lidi s postižením není moc příležitostí bydlet někde mimo Prahu, protože tam buď není nic bezbariérového, nebo tam není dostupná ani asistence, ani práce, takže moc možností nemají. A kolegové se například snaží oslovit lidi, co pronajímají běžné byty, a pokoušejí se je přimět k tomu, aby třeba uvažovali o nějakých malých rekonstrukcích v bytech, které v zásadě jsou bezbariérové nebo by být mohly, a mohly by je nabízet lidem s postižením.

Člověk s postižením je také běžný nájemce a často ty úpravy jsou hodně nenáročné, takže před časem byl happening, kde lidé s postižením chtěli poukázat na problém tohoto typu. Souvisí to i s tím, že v minulosti existovala koncepce, že lidé s postižením budou mít byty na okrajích Prahy. Takže nás jsou plná sídliště například na Černém Mostě a na Chodově, kde jsou domy, kde bydlí hodně postižených, a tím pádem asistenti pak třeba přejíždějí z jedné strany Prahy na druhou.

Lidé mají problémy cestovat do práce a je vidět, že tahle koncepce se úplně minula účinkem. Takže je snaha jednak motivovat soukromé majitele bytů, a jednak i stát, aby přišel s nějakou rozumnější cestou, jak zajistit byty pro lidi s postižením.

Příliš pomalé elektrické vozíky

• Aktuálně se také koná kampaň "Víc než šest!", do které jste rovněž zapojen. O co jde?

Sešla se skupina vozíčkářů, kteří používají elektrické vozíky, kvůli tomu, že zdravotní pojišťovny nedávno zavedly pravidlo, které najednou začalo respektovat zastaralý zákon upravující rychlost elektrických vozíků na šest kilometrů v hodině. Je to sice pochopitelné, zákon se musí respektovat, ale na druhou stranu existuje řadu let a je jasné, že v době, kdy tyto jeho prvky vznikly, elektrické vozíky nikdo moc neřešil.

Tehdy skoro neexistovaly a nikdo si nemyslel, že by lidé s postižením mohli být tak aktivní jako dnes a mohli třeba řešit, že šest kilometrů za hodinu je málo, takže se tím nikdo nezabýval. Nikdo to neprosazoval, proto ani nebyl důvod to řešit, protože je absurdní, aby se řešilo, jestli někdo jede šest nebo osm kilometrů. Ale pojišťovny to najednou respektovat začaly a my jsme se proti tomu tedy ohradili naším videem a otevřeným dopisem, který žádá, aby se to aktualizovalo a nově promyslelo, jakým způsobem by měly elektrické vozíky v České republice fungovat.

Připadá mně absurdní, aby nám někdo říkal, že máme jet ještě pomaleji než pomalu, když člověk na vozíku často musí překonávat daleko větší vzdálenosti - například mezi stanicemi metra a ve veřejné dopravě. Nemůže si popoběhnout, nemůže sednout na kolo a nějaké dva kilometry v hodině mohou být třeba rozdíl, jestli se stihneme schovat před deštěm nebo nakolik člověk promrzne mezi jednou stanicí metra a druhou.

Přitom věcně dva kilometry nemohou mít skoro žádný vliv na bezpečnost jízdy, proto si myslíme, že není důvod, aby nás někdo takhle omezoval. Založili jsme tedy webovou stránku Vicnezsest.cz, kde popisujeme, proč je to celé absurdní a co by se s tím dalo dělat.

• Znamená to, že když si člověk pořizuje nový elektrický vozík, pojišťovna mu neproplatí takový, který by jel víc než šest kilometrů v hodině?

Ano, přesně tak. Pojišťovna brání lidem dát si do vozíku cokoliv, co je orientované na větší výkon, než je šest kilometrů. Mohlo by to způsobovat problémy třeba i u těžších lidí, kde jim výkonnější motory pomáhají například i přejet schůdek do metra nebo vyjet do kopce. Prostě výkon je potřeba a šestkové motory vás nechají ve štychu, nemají dostatečný výkon, takže to nemusí být jenom otázka rychlosti, ale i mobility vozíku.

Karel Chlouba | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

• Víte, co se stalo, že pojišťovny najednou změnily přístup? Zákon je stále stejný, ale pojišťovny si všimly, co je v něm uvedené, a začaly se podle toho řídit. Má to nějakou finanční motivaci?

Dá se jenom spekulovat, co za tím je. Finanční motivace tam být může, protože někdo má třeba pocit, že se vozík méně opotřebí, ale přitom jsou stanovená pravidla, jak dlouho má vydržet například motor ve vozíku nebo pneumatika. A pokud chtějí šetřit, tak ať mění pravidla toho, po jaké době mohou přispívat na nové pneumatiky, nemají však důvod to dělat takhle sekundárně přes rychlost vozíků.

Takže finanční aspekt někoho mohl napadnout, ale věcně je úplně mimo. Spíš si myslím, že to byla nějaká celostní snaha třeba snižovat rizika, nebo si řekli, co by s tím mohli udělat, aby to bylo výhodnější, a někdo si všiml, že tu je zmíněný zákon. Podle mě to pojišťovnám žádnou velkou výhodu nepřináší, ovšem věřím, že spousta lidí mohla mít pocit, že to je pro ně výhodnější.

• Podniká v této konkrétní věci něco Národní rada osob se zdravotním postižením ČR? Připadá mi, že tohle je typický případ, kdy by měla využít své vládní kontakty a politický vliv a snažit se prosazovat legislativní změnu.

My jsme požádali právníky národní rady o vyjádření. To nám poskytli, za to jsme jim vděčni, takže tyhle věci tam fungují dobře, ale nemám pocit, že by v tom vyvíjela nějakou snahu. Velice těžko se však sleduje, co rada ve skutečnosti dělá, protože mají určité strategie na obecné úrovni a je velmi obtížné sledovat, co aktuálně kde zastupuje. Na Facebooku skoro nefungují a medializace není jejich priorita.