I když to nemusí být na první pohled patrné, v české společnosti (a nejenom v ní) dochází k významným posunům ohledně toho, jakým způsobem jsou obecně vnímané rozličné koncepty a nástroje a nakolik jsou z různých důvodů - především ideologických - považované za nepřijatelné nebo minimálně za přežité. Ukázkovým příkladem jsou družstva a družstevnictví.

Není to tak dávno, kdy se u nás družstevnictví bralo jako relikt minulého režimu. Jako něco, co není v kurzu a co se do dnešní doby v lepším případě nehodí, v horším bylo odmítáno jako něco nepoužitelného pro polistopadové časy a onálepkováno jako komunismus, s nímž přece máme dost špatných zkušeností. To se v poslední době mění.

Nyní dokonce i vedení hlavního města Prahy přichází s družstevnictvím, respektive s podporou výstavby dostupného družstevního bydlení jako se zásadním opatřením, které má pomoci zajistit cenově dostupné bydlení v Praze.

Cílem projektu dostupného družstevního bydlení, jak o něm hovoří například radní pro legislativu a podporu bydlení Hana Kordová Marvanová ze Spojených sil pro Prahu, která ho ve druhé polovině dubna představila, má být "umožnit střední vrstvě dosáhnout na cenově dostupné bydlení na území hl. m. Prahy, což je pro značnou část z nich vzhledem k současné situaci na trhu s bydlením téměř nemožné".

Samozřejmě, pražská koalice plánuje i další opatření, jimiž chce přispět k dostupnému bydlení v Praze. Pracuje například na inventarizaci prázdných městských bytů, aby se mohly rekonstruovat a následně poskytnout k bydlení. Přesto zarazí, jakou váhu vedení města přikládá družstevnímu bydlení, které má ve své gesci právě někdejší členka ODS a pozdější předsedkyně Unie svobody-DEU Hana Kordová Marvanová.

Za férových podmínek žít, pracovat a zakládat rodiny

Už jen to, nakolik se pražská koalice k družstevnictví upíná, jak velká má od něj očekávání, že na něj sází jako na jedno z hlavních opatření při řešení krize nedostupnosti bydlení (tak aktuální stav nazývá primátor Zdeněk Hřib, podle něhož je klíčovou prioritou, aby v Praze mohli lidé za férových podmínek žít, pracovat a zakládat rodiny) a s jakou vehemencí ho prosazuje a mluví o něm Hana Kordová Marvanová, svědčí o důležitých ideologických posunech.

Jde o další doklad toho, nakolik jsou dnes politické kategorie v pohybu a že koncept dlouhodobě vnímaný jako levicový se velmi snadno může ocitnout ve výbavě politika či političky, který by se za levicového nikdy neoznačil. Vše záleží na tom, jestli je dotyčný dostatečně přizpůsobivý a nebojí se sáhnout i po nástrojích, o nichž by ho ještě před deseti lety nenapadlo uvažovat, a reagovat tak na okolnosti, které takový přístup vyžadují.

Konkrétně si hlavní město podporu družstevnictví představuje tak, že by ve spolupráci s bytovým družstvem, které má zkušenosti s výstavbou a správou bytového fondu, založilo nové bytové družstvo s tím, že by Praha poskytla pozemek ve svém vlastnictví, na němž by se postavil dům s družstevními byty.

Část z nich by pak městu byla k dispozici jako jednomu ze zakládajících členů družstva a zbytek by byl určený pro budoucí družstevníky. Podle Kordové Marvanové by mělo jít o osoby, které by splňovaly předem stanovená kritéria, například mladé rodiny, matky a otcové samoživitelé, senioři či absolventi s nižšími příjmy na počátku kariéry.

Mezi výhody, které projekt družstevního bydlení podle hlavního města má, patří například až o 30 procent levnější výstavba, snížení pořizovacích nákladů na byt, protože nezahrnuje kupní cenu pozemku, rozšíření bytového fondu Prahy nebo nízké náklady města, které umožní tímto způsobem postavit každý rok nejméně několik set družstevních bytů.

Návrat družstevního bydlení na scénu

Nedostatek, případně rovnou krize dostupného bydlení, která se stále více skloňuje především v souvislosti s Prahou, tak velkou měrou přispívá k tomu, že se u nás, zdá se, družstevní bydlení opět pomalu vrací na scénu a přestává být spojováno s předlistopadovým režimem. A nejen to: dokonce se k němu upínají naděje, že by mohlo výrazně napomoci tomu, aby se v Praze dalo slovy primátora Hřiba za férových podmínek žít, pracovat a zakládat rodiny.

Navzdory tomu si ale od družstevního bydlení nelze slibovat mnoho, a to ani v kombinaci s dalšími kroky a návrhy, které se buď připravují, nebo se o nich alespoň diskutuje.

Jednak, jak se například upozorňuje v publikaci s názvem Jak zajistit dostupné bydlení?, kterou loni vydal Sociologický ústav Akademie věd ČR, bytová družstva dnes u nás čekají na to, aby se reformovala a modernizovala, protože se jedná převážně o struktury, ve kterých je "participace nízká, rozhodování je delegováno a vlastně se o mnoho neliší od soukromého bydlení".

Sázka na družstva tak nemusí být vůbec jednoduchá a může s ní být spojená řada problémů vycházející z toho, že i v současné době už fungující družstva, o kterých se vedení Prahy zmiňuje, zase tak fungující nejsou, a že družstevnictví celkově upadlo a nebude nijak snadné ho znovu resuscitovat.

Nebezpečný propad cen nemovitostí

Navíc i kdyby se s podporou hlavního města každý rok postavilo několik stovek bytů, je to jen velmi malý příspěvek k řešení bytové situace, který při trvající poptávce - ať už po bydlení v Praze nebo po investování do nemovitostí - mnoho neznamená. Publikace Sociologického ústavu Akademie věd ČR rovněž upozorňuje na to, že snižovat ceny nemovitostí nebo regulovat nájemné je z praktického hlediska obtížné.

"Pro ty, kteří si již nemovitosti pořídili a splácí hypotéku, by propad cen jejich nemovitostí mohl být nebezpečný – mohli by se dostat do dluhové pasti v případě, že by nemohli úvěr splácet a museli nemovitost prodat. Regulace nájemného by se mohla snadno obcházet – na rozdíl od regulace krátkodobého pronajímání nemovitostí (jako je Airbnb), která může být efektivní," uvádí v publikaci sociolog Tomáš Samec.

V tomto kontextu je dobré si uvědomit, že mezi příčiny rostoucích cen bytů v hlavním městě - kromě snahy výhodně investovat, krátkodobých pronájmů, omezeného počtu nemovitostí a zdlouhavosti stavebního řízení - patřila i poptávka po nemovitostech živená levnými hypotékami, touha bydlet ve vlastním a samozřejmě také zájem o bydlení v Praze či její blízkosti.

A právě v přání bydlet ve svém, a přitom v Praze nebo v dostupné vzdálenosti od ní, spočívá hlavní zdroj problémů, který se zřejmě jen tak nevyřeší. To, že družstevní bydlení přestává být na černé listině, dočká se veřejné podpory a časem se třeba stane skutečnou alternativou k vlastnickému bydlení, lze přivítat. Půjde však o dlouhodobý proces, který v horizontu několika let výrazné snížení cen bytů či nájmů nepřinese. To je pravděpodobnější, že se ho dřív dočkáme vlivem ekonomické krize s důsledky, které leckoho zabolí.