Dvořák dostal pozvání od tehdejší ředitelky newyorské konzervatoře Jeanette Thurberové. Ta se rozhodla přispět k prestiži školy působením některého ze slavných evropských hudebních skladatelů. A tehdy dvaapadesátiletý Dvořák mistrem byl. Do Nového světa připlul 27. září 1892 se svou ženou Annou, dcerou Otilií a synem Antonínem, zbylí čtyři potomci zůstali doma.

Thurberová Dvořáka kontaktovala v roce 1891, první pozvánky však skladatel, který učil na pražské konzervatoři, odmítl. Zlom nastal na jaře téhož roku. Skladatele se silným vztahem k domovu hned nenalomila částka, kterou mu Thurberová nabídla na pozici ředitele newyorské konzervatoře. Slíbený roční plat 15 000 dolarů sice více než dvacetkrát převyšoval jeho mzdu v Čechách, stejně ale váhal.

V podstatě prý nakonec rozhodla Dvořákova žena Anna, která v nabídce viděla šanci na významné zlepšení rodinného rozpočtu. Dvořák si tak nakonec požádal v pražské konzervatoři o dvouleté uvolnění. Ještě počátkem následujícího roku zahájil „rozlučkové“ turné po českých zemích, v dubnu uspořádal svůj na dlouho poslední velký koncert v Praze a pak si naordinoval pořádnou tvůrčí dovolenou. Na venkově komponoval a rodina cvičila angličtinu; sám Dvořák, který měl zkušenost s cestami po Evropě, se už tehdy domluvil slušně.

Thurberová si také přála, aby Dvořák napsal skladbu k výročí objevení Ameriky, vhodný text však nedorazil včas a umělec místo toho začal kantátu Te Deum laudamus. Dílo bylo součástí Dvořákova prvního amerického koncertu 21. října 1892 v Carnegie Hall. Skladba na text básně Americký prapor od Josepha Rodmana Drakea zadaná ředitelkou nakonec taky vznikla, v zámoří však paradoxně měla premiéru až v roce 1895.

Na sklonku léta 1892 tedy Dvořák s Annou a dětmi Otilií a Antonínem odjeli do Brém, kde nastoupili na loď do Spojených států. Na cestě zastihla rodinu bouře. A zatímco Anna s dětmi trpěly mořskou nemocí, Dvořák prý cestu snášel dobře. Loď doplula na newyorský Staten Island už 26. září 1892, pasažéři však museli zůstat v jednodenní karanténě, protože některé oblasti Evropy sužovala epidemie cholery.

Skladateli se pak v Americe dostalo vřelého přivítání - od rodáků i tisku. Počátkem října nastoupil do funkce, a v témže měsíci pro něj krajané také uspořádali slavnost, které se zúčastnilo několik tisíc lidí. Dvořák na konzervatoři vyučoval kompozici a vedl také školní orchestr, z jehož úrovně si však zoufal. Ve volném čase pak komponoval. Do konce roku 1892 také v Americe dirigoval několik koncertů.

Na cestě k velkolepému dílu

Do Symfonie č. 9 – Novosvětské - se Dvořák pustil v lednu 1893. Inspirací pro špičkové dílo mu byly písně Afroameričanů i indiánská hudba, o které se Dvořák hodně zajímal. Mínil, že právě spirituály by měly být základem a inspirací pro rozvoj americké hudební tvorby. Svými názory vzbudil rozruch v zámoří i v Evropě, z kritických reakcí si však prý nic nedělal. Říkal také, že nevyužil konkrétní melodie, ale ducha americké a indiánské hudby.

Do slavné symfonie se podle odborníků promítla i Dvořákova vyzrálost, vliv New Yorku a zřejmě i životní pohoda. Dvořák byl v té době zajištěný, na vrcholu své kariéry a tvořil v poklidu.

Symfonii napsal během čtyř měsíců. Premiéra se konala 16. prosince a stala se vrcholem sezóny. Už generální zkouška byla vyprodaná, Dvořák slavil velkolepý úspěch. A dílo rychle vplulo do repertoárů světových orchestrů. V Evropě symfonie poprvé zazněla 21. června 1894 v Londýně, v českých zemích pak 20. července v Karlových Varech. Co se Ameriky týče, tak například deník New York Herald po premiéře napsal, že Dvořák „věnoval americkému umění velké dílo“. Ostatně dodnes si tuto skladbu Američané tak trochu přivlastňují.

Místo, které si zamiloval

Právě práce na Novosvětské zapříčinila, že do Spojených států na jaře 1893 dorazily i další Dvořákovy děti - Otakar, Magdalena, Anna a Aloisie. Dvořákovi totiž chtěli původně strávit léto v Čechách, bylo však jasné, že kvůli symfonii je odjezd domů nemožný. Rodina se pak rozhodla strávit léto ve Spillville v Iowě, místě, které Dvořákovi přirostlo k srdci.

Vesnici doporučil Dvořákovi Josef Kovařík, Čechoameričan, který se tam narodil. Oblast totiž v druhé polovině 19. století osídlili imigranti pocházející především z jihu Čech, kteří se do zámoří vydali za novým životem. Žili tam však i Němci a Norové. Spillville si Dvořák doslova zamiloval, družil se s místními, ale i tady pracoval. Místní příroda i indiánská kultura ho silně inspirovaly. Složil Smyčcový kvartet č. 12 F dur a Smyčcový kvartet č. 3 Es dur. Ze Spillville si neplánovaně odskočil do Chicaga, Omahy a Minnesoty, v Iowě však strávil ještě část září.

V New Yorku měl Dvořák velmi rád Central Park a procházky po přístavišti, do společnosti však prý moc nechodil. Trápil ho také stesk po domově. Do Čech se na léto rodina dostala až v roce 1894. Zpátky do Ameriky se pak vrátil jen skladatel s manželkou Annou a synem Otakarem - nepředpokládal, že se tam zdrží dlouho.

Kromě stesku totiž Dvořák už dříve téhož roku řešil problémy s vyplácením mzdy na newyorské konzervatoři. Původně slíbená mzda mu klesla téměř na polovinu, což ještě akceptoval. Na konzervatoř dopadly důsledky hospodářské krize. I po návratu z Čech však problémy přetrvávaly. Nakonec už 16. dubna 1895 Dvořákovi nastoupili na loď a Ameriku opustili. Předčasný odjezd jim umožnil dluh, který vůči skladateli konzervatoř měla. Domů se rodina dostala o 12 dnů později a přijeli v tichosti. Dvořák nechtěl větší uvítání.

V zámoří Dvořák zkomponoval celkem sedm děl, která nesou jeho zážitky z New Yorku, cest i duševního rozpoložení napříč dekádami. Do Ameriky se už nikdy nevrátil.