Jedenácté září se nestalo klíčovým momentem kvůli tragédii jako takové. Stovky nebo dokonce tisíce mrtvých civilistů jsou strašné,  z historického hlediska jsou ale důležitější dlouhodobé důsledky.

V případě 11. září to byla série konfliktů na Blízkém východě - Afghánistán, Irák, Libye, svým způsobem dokonce i občanská válka v Sýrii. A definitivní destabilizace dlouhodobě nemocné oblasti.

Terorismus inspirovaný extrémním islámem, stejně jako válka proti terorismu, se staly fenoménem globálního charakteru. Islámský stát, zřejmě zodpovědný za "francouzský černý pátek", je sám o sobě jedním z mnoha potomků jedenáctého září.

Jedním z důsledků evropské verze "9/11" může být velkolepý návrat diktátorských režimů, který opět zprostředkuje pečlivě vypěstovaná kolektivní nenávist vůči konkrétní skupině obyvatelstva, jež musí být zlikvidována. 

Takové výzvy už přece otevřeně znějí. Když se příznivci Národní fronty přidali k pietnímu shromáždění ve francouzském Lille, skandovali "Pryč s muslimy" a "Muslimové padejte". Podobně na shromáždění našich nacionalistů z Bloku proti islámu a podobných skupin znějí výzvy k zákazu islámu, případně se mluví rovnou o koncentračních táborech.

Rozdíl je v tom, že zatímco francouzské extrémisty vypískal a vytlačil dav shromážděných občanů, na českých akcích bývají v přesile.

Upřímně řečeno, naše postkomunistická "východní Evropa" (jak nás vnímá svět, ať se nám to líbí nebo ne) je v mnohem větším nebezpečí, že se pro ni 13. listopadu stane zlomovým datem v negativním smyslu, než západní část starého kontinentu. 

Francie a západní Evropa může mít řadu konkrétních problémů s integrací přistěhovalců a jejich potomků, trpí obrovskou nezaměstnaností celé jedné generace a má své vlastní fašisty. Jenže poválečná historie zároveň  ukázala, nakolik je většina západoevropských společností rezistentní vůči extrémismu.

Není náhodou, že ani přes traumatizující války, rozpad koloniálních impérií a řadu dramatických ekonomických krizí si francouzská, britská, či nakonec i italská společnost dokázaly poradit s protidemokratickými tendencemi.

My východoevropané si nemůžeme namlouvat, že máme tak zdravé základy.

Vývoj za posledních 25 let ukázal systémovou slabost nápadně připomínající meziválečná léta. Společnosti vzešlé z období komunismu zůstaly apatické, názorově neukotvené a bez představy, kam směřovat do budoucna.

V důsledku toho jsme nechali ovládnout naše politické scény stejně neukotvenými malými i většími autokraty, připravenými využít jediných spolehlivých mobilizátorů umožňujících koncentrovat víc moci - strachu a nenávisti vůči uměle vykonstruovanému nepříteli.

Umělí nepřátelé bývalí dřív v různých zemích různí (u nás byli populární Romové a Rusové), ale kvůli událostem posledních let se sjednotili do jediného absolutního strašáka - islámu.

S uprchlickou krizí a nyní pařížskými útoky dostali naši autokrati mimořádnou příležitost, jak pomocí sugestivního obrazu muslima-nájezdníka akcelerovat demontáž demokratického politického systému. Můžeme si namlouvat, že společnosti, které již v době relativního klidu dovolily nástup Orbánů, Ficů, Zemanů a Babišů, odolají ve stále vyhrocenější situaci Mussoliniům a Hitlerům?

Protože ti přicházejí a budou mluvit o větší důležitosti bezpečnosti našich hranic, našeho národa a naší "civilizace" než o svobodě názoru a vyznání. Dají nám příležitost si je dokonce demokraticky zvolit. A jakmile se tak stane, umlčí své oponenty násilím.

Proto mám obavy spíš o nás a z nás, ne o Západ.