Realisté Petra Robejška představili svůj volební program, se kterým by rádi ve sněmovních volbách získali dvacet procent hlasů. Číslo je to nereálné, ale Robejškova strana tak alespoň vysokými ambicemi poutá pozornost. Realisté zveřejnili celkem "33 realistických kroků vpřed", jež chtějí podniknout. Rozdělili je do jedenácti oblastí, kdy na prvních místech stojí národní zájem, bezpečnost a právní stát.

Zvlášť naléhavě Robejškovi Realisté hovoří o národu a národním zájmu. Národní cítění a lásku k vlasti považují za nejvyšší občanské ctnosti. Národní princip je podle nich natolik důležitý, že by měl být součástí ústavy.

Zdůvodňují to tím, že český národ je základním stavebním kamenem naší společnosti a musí být definován jako státotvorný prvek. Proto chtějí do naší Ústavy doplnit ustanovení, že "Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních skupin".   

Z této věty se zdá být jasné, že naše republika by měla být ústavně deklarována nejen jako vlast příslušníků českého národa, ale i dalších národnostních skupin, ovšem "český národ" je zde výslovně uveden a vyzdvižen. Základní potíž však spočívá v tom, kdo podle Petra Robejška a jeho Realistů do českého národa vlastně patří a kdo už ne. Výsledné zmatení je o to větší, že vedle sebe zmiňují "český národ" a "národnostní skupiny". 

Hledání českého národa 

V programu Realistů se hovoří o "potřebách národa", "národních zájmech" či "národním principu". V zahraniční politice bude strana trvat na tom, že primárně naplňovanou hodnotou je bezpečnost a prosperita "našeho národního státu".

To vše zřejmě znamená, že určující silou u nás by podle Realistů měl být právě "český národ", což jen zvyšuje naléhavost otázky, co přesně se pod tímto označením skrývá. Kde "český národ" začíná a kde končí a na základě čeho ho Robejšek a jeho strana definují?

Realisté bohužel ve svém volebním programu ani ve svém Realistickém kodexu či Realistické deklaraci nevysvětlují, co českým národem myslí a kdo je podle nich jeho součástí.

Otázka je to přitom velice složitá. Je možné se stát příslušníkem českého národa tím, že se pro to rozhodnu a přijmu jeho kulturu? Patří do něj jen ten, kdo má české předky a vadí, když mezi nimi bude jeden Němec? Jsou potomci českých emigrantů žijící v zahraničí, kteří neumí česky a nikdy v České republice nebyli příslušníky českého národa?

Jsou jimi děti vietnamských rodičů, kteří se u nás naopak narodili a umí česky lépe než vietnamsky? Stává se podle Robejška člověk součástí národa tím, že žije na území určitého státu či tak, že se narodí nějakým rodičům, nebo automaticky tím, že přijme občanství daného státu anebo zkrátka svým vlastním rozhodnutím?

Lídr Realistů Petr Robejšek na stranické tiskové konferenci | zdroj: Profimedia

Realisté na tyto otázky neodpovídají. Dokonce se zdá, že v tom všem mají docela chaos, přitom se národem neustále zaklínají a adjektivum "národní" vkládají, kde můžou.

Děsivé konce 

V programu Realistů každopádně stojí, že "Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních skupin", což naznačuje, že pojem národ vnímají spíše etnicky. Klíčové přitom je, jaké máme předky. A naopak není to pro ně záležitost kultury a věc, o níž se každý může sám rozhodnout.

Vypadá to, že národnostní skupiny sice mohou podle Realistů přijmout Česko za svou vlast, zřejmě pokud splní určité podmínky, ale musí akceptovat národní charakter našeho státu a to, že v něm dominantní úlohu hraje "český národ", jehož prospěchu a vůli se podřizuje vše ostatní.

Konce, ke kterým to vede, jsou samozřejmě absurdní a vzhledem k evropské minulosti až děsivé. Příslušníci jiných národnostních skupin - například Vietnamci, kteří zde od narození žijí a slovy Realistů Českou republiku považují za svou vlast - se tak dostávají do pozice občanů druhé kategorie, přestože mluví česky a mají ke zdejšímu způsobu života blíže než k tomu vietnamskému.

Kdybychom takové pojetí národa přijali, je otázkou, jak bychom se pak vyrovnávali s příbuzenskými vazbami řady příslušníků "českého národa" například s národem německým. 

Pozor na německé předky 

Pokud by Realisté chtěli na termínu "český národ" stavět a prosazovat ho tak silně jako doposud, měli by jasně a jednoznačně vysvětlit, co pro ně tento pojem znamená, aby se náhodou nestalo, že se například čeští občané, kteří se jmenují Hoffman, Fischer, Schmidt či Müller, ocitnou mimo tuto kategorii, protože vzhledem ke svému jménu mají možná německé předky.

Není vyloučené, že Realisté chápou "český národ" kulturně a jeho součástí může být každý, kdo žije na našem území a dodržuje naše zvyklosti.

Měli by to však v každém případě upřesnit a v ideálním případě také dodat, o jaké zvyklosti přesně jde. Zda stačí mluvit českým jazykem či dotyčný musí jíst houskové knedlíky, chodit s pomlázkou a barvit vajíčka nebo třeba i docházet do kostela, když si "český národ" zakládá na křesťanských hodnotách, případně zvládnout znalostní test z českých dějin.

I když stále ještě zbývá možnost, že "národní obrození" Realistů je jen plané předvolební gesto, které má v první řadě přilákat voliče, uklidňovat se tím příliš nelze. Jak říká Petr Robejšek, hlavním programovým bodem Realistů je slib plnit sliby, takže by se opravdu mohlo stát, že Realisté splní, co slibují, i když není jasné, co přesně to bude.