Když začátkem roku kavárenský řetězec Starbucks oznámil, že otevírá svou první pobočku v Itálii, k odvážnému, či možná spíš nerozvážnému kroku se vyjadřovali téměř každý: od ekonomů přes food-kritiky a politiky až po "coffeenazi".

Společnosti trvalo roky, než se odvážila vstoupit na půdu kávové Mekky. Přestože – stejně jako v Česku – nebude jako hlavní kávu nabízet americano, není jasné, jako zákazníci zakládající si na svém espressu onu "hnědou břečku" přijmou.

Americké společnosti si podobnou drzost mohou dovolit mimo jiné díky větším cestovním možnostem současné generace. Díky levnějším letenkám si cestu do Spojených států může dovolit více lidí, kteří si třeba právě nad litrovým kelímkem překapávané kávy mohou zavzpomínat "když jsem byl v New Yorku…".

Italové jsou národ milovníků kávy, americké řetězce se proto italského trhu roky báli (ilustrační snímek) | zdroj: YouTube.com

Není to poprvé, co se americká firma snaží proniknout na cizí půdu se svou verzí národní speciality. Zkouší to hlavně v zemích, odkud pocházejí nejpočetnější menšiny ve Spojených státech. Itálie je tak většinou první volbou – navíc pizzu, kávu a zmrzlinu umí připravit přece každý i doma, ne?

Na hrdost Italů na jejich národní poklad v podobě tradičních jídel vyráběných Italy ale už například doplatil výrobce zmrzlin Ben&Jerry, který v roce 2011 otevřel v Itálii dvě prodejny. Aby je pak v tichosti o dva roky později zavřel. Zda podobně dopadne Starbucks nebo řetězec rychlého občerstvení Domino pizza, který od října nabízí italským zákazníkům americkou verzi jejich národního jídla, se ukáže za pár let.

Pokud ale chtějí přežít, budou muset pravděpodobně zahodit své původní receptury a perfektně vstřebat ty "správné italské". Někdy se totiž jejich vzteku na nesprávný postup přípravy jídla nevyhne ani původní firma.

zdroj: YouTube.com

Naposledy Italové začátkem dubna málem ukřižovali tradičního výrobce těstovin Barilla. Jeho těstoviny totiž hrály hlavní roli ve videu zveřejněném na francouzském serveru Demotivateur popisujícím, jak připravit těstoviny alla carbonara.

Přední italský deník La Repubblica dokonce případu věnoval celou stranu. Proč? Postup i všechny suroviny – až na vajíčko – byly špatně. A i ono vajíčko bylo v receptu použito špatně. Výsměchu se ostatně následně dostalo i britskému deníku The Guardian, který o kauze informoval. Chtěl se předvést a nabídnout čtenářům správný recept, ale propašoval do něj česnek, který v postupu nemá co dělat.

Na druhou stranu, pokud někdo řemeslo opravdu umí, jsou ho schopni ocenit i Italové. Cenu za nejlepší pizzu si proto z letošní mezinárodní soutěže odnesl francouzský kuchař Ludvic Bicchierai z pizzerie v Marseille.

Na rozdíl od Itálie byli v Číně byli schopni za cenu "doteku Západu" svou národní kuchyni obětovat. V roce 2013 v Šanghaji otevřela restaurace Fortune Cookie.

Založili ji dva Američané a nabízeli v ní amerikanizovanou čínskou kuchyni. Kuře kung-pao, maso tří barev, voňavá a křupavá kachna a další jídla z čínských bister v zahraničí, která v tradiční čínské kuchyni neexistují.

Místo toho, aby podobný pokus Číňané vypískali, měla Fortune Cookie stále obsazeno. Zřejmě ale jen ze zvědavosti a v prvních měsících, nakonec se ji letos v lednu rozhodli majitelé zavřít. Oficiálně proto, aby ve Spojených státech chtějí rozjet nový projekt...

Zahraniční kuchaři v Česku příliš nejsou

Asijská a italská kuchyně, případně ještě s francouzskou nebo indickou, patří mezi ty nejsnáze kopírovatelné. Zaručeně pravá italská restaurace funguje snad v každém městečku i v Česku, stejně jako čínské bistro provozované Vietnamci.

V Česku ale podobná situace, kdy by nám restaurace s americkým šéfkuchařem servírovala svíčkovou s houskovými knedlíky nebo buchty, zřejmě nehrozí. Naučit se ji není pro cizince tak jednoduché, navíc tolik zahraničních kuchařů v zemi nepůsobí.

"O žádném zahraničním kuchaři, který by tu připravoval českou kuchyni, nevím. Většinou jsou zaměřeni na svou oblast, a pokud k ní vaří česká jídla, tak velmi, velmi málo," říká přední český food-kritik Vladimír Poštulka, který je hodnotitelem německého prestižního gourmet-magazinu Der Feinschmecker. Výjimkou je podle něj Paul Day, který připravuje i jídla inspirovaná českou kuchyní.

Cizinci houskové knedlíky neumí

Tak jako Italové poznají, že těstoviny – třeba právě carbonara – připravoval cizinec, mohou poznat Češi podle Poštulky zahraniční původ kuchaře podle knedlíku. "Omáčku by ještě zvládl, ale knedlík cizinec neumí. Většinou si českou metodu zjednodušují – buď tam housku nedají vůbec, nebo jí dají špatné množství a knedlík se rozsype," vysvětluje Poštulka.

Samozřejmě to platí pro restaurace, které si připravují vlastní knedlíky a nekupují hotové… Stejně jako v případě francouzského pizzaře se ale najdou i příklady, kdy si cizinci osvojili českou kuchyni tak, že je radost si u nich jídlo "jako od maminky" objednat.

Jen díky tomu, že je jídlo dobré, se nás ani nenapadne pátrat po národnosti kuchaře… "Jedl jsem třeba bramborák od Itala a byl velmi dobrý. Dal do něj správné přísady a brambory nastrouhal správným způsobem na dvou struhadlech, takže měl i správnou strukturu," říká Poštulka.

A pokud by neměl, velká část Čechů stejně rozdíl nepozná. Pokud by někdo tradiční recept zkazil tak, jako Francouzi těstoviny, celostránkové analýzy o tom, kde udělal chybu, by u nás asi stejně nevznikly. Z receptů typu houskový knedlík z mikrovlnky od nejmenovaného nekuchaře je český národ otrkaný. Jen tak něco ho z židle, natož od stolu nezvedne.