zvyky a tradice

Vtipy o Khonovi s Roubíčkem patří do zlatého fondu evropského humoru s židovskou tématikou. Představte si ale situaci, že by se Židé vzbouřili a napadli to soudně, protože by je považovali za příliš rasistické a nedůstojné? Taková situace totiž nastala v Indii. Jedna tamní právnička vytáhla do boje proti vtipům o "hloupých" sikzích

S trochou nadsázky by se dalo říct, že sovětské časy měly něco do sebe. Alespoň co se týče nedostatku "tučné", nutričně výživné stravy. Aspoň pak lidé tolik netloustli. Obezita sice není něco, co bychom poznali až po revoluci, v takovém Kazachstánu se s ní ale setkávají – alespoň tedy v takové míře – poprvé. Když kazašské tradiční jídlo a sovětské jídelny ve městech nahradily fast-foody amerického střihu, v zemi se zrodila "první generace s obezitou". 

Éra patriarchální společnosti v Jižní Koreji zřejmě spěje ke konci. Složitou sociální transformaci přitom za tím nehledejte. Pověstný korejský tradicionalismus boří nová záliba - muži se tam dali na vaření. A je z toho celonárodní vášeň. 

Představte si, že by pro vás cesta na Opavsko nebo Bohumínsko byla exotickým zážitkem. Výletem do úplně jiného, takřka cizího světa. Přesně tak se cítí Brazilci, kteří zavítají na 'svůj' Severovýchod. Pořád je to ještě Brazílie, ale se špetkou Afriky. Kraj pestrobarevný a extrémně upovídaný, ale také strašně chudý a plný násilí. Pro někoho ráj, pro jiného peklo na zemi. 

Pokud se někdy stane, že Čína bude udávat trendy celému světu, máme se na co těšit. Číňany aktuálně smetla móda plastových květů nebo zeleniny, které si strkají do vlasů. Nejzajímavější na tom přitom není samotný módní výstřelek, jako spíš důvod, proč květinová mánie vůbec propukla. Nikdo z Číňanů to totiž neví. 

Emotivní případ Evy Michalákové lomcuje českou diplomacií i veřejností. Realita oproštěná od vášní ale nabízí jednu otázku – jak to, že po cizincích vyžadujeme dodržování českých zákonů, ale nedokážeme akceptovat cizí pravidla? 

Je to stejné, jako kdyby se v Česku mluvilo německy a naše mateřština - byť státní jazyk - by se používala minimálně. Nějak podobně to vypadalo v Bělorusku. Vypadá to ale, že běloruštině se blýská na lepší časy. Tamní prezident Alexandr Lukašenko sází svou předvolební kampaň na vlasteneckou nótu. Do karet mu hraje to, že ukrajinská krize zafungovala v sousední zemi jako katalyzátor a připomněla Bělorusům jejich vlastní kulturu a jazyk. 

Když si prohlédnete staré rodinné fotky z kufru po prababičce, určitě si všimnete, že se na většině z nich nikdo moc neusmívá. Na portrétech z přelomu 19. a 20. století se lidé tváří přinejmenším vážně, někdy dokonce takřka naštvaně. Napadne vás, proč tomu tak je? Vysvětlení je hned několik.