paleontologie

Více než čtyři miliardy let připomínaly suchozemské oblasti Země povrch cizí planety. Před zhruba třemi sty padesáti miliony let se původně mrtvá místa změnila – všechny jen trochu příhodné oblasti pokryl příkrov úrodné půdy a zeleně, který pozměnil fungování pozemských ekosystémů směrem k dnešnímu stavu. Stěžejní roli v celém přerodu přitom hrál zejména jeden typ organismů – stromy.

Dnešní velcí býložravci se potýkají s mužstvím problémů, predace mezi ně ale nepatří. Dospělí sloni nebo nosorožci jsou tak velcí, že si na ně za normálních okolností netroufne žádný z pozemských dravců. Spolu s tím se u nich stírá i řada přizpůsobení, která jejich drobnější příbuzné před predátory chrání. Mnoho z nich se týká zbarvení. 

Historie lidského rodu je pořádně zamotaná. Dnes už například můžeme s jistotou prohlásit, že do našeho genofondu na různých místech a v různých časech přispívaly i další druhy rodu Homo. Pořád ale platí, že se předkové moderních lidí vyvinuli v Africe. Černý kontinent jim také následně posloužil jako odrazový můstek k osídlení zbytku světa. Přesné načasování jednotlivých migrací – včetně té nejspektakulárnější, která započala už v Africe – ale zůstává nejasné. Nově se navíc ukazuje, že ty úvodní mohly být daleko dávnější, než si doposud výzkumníci mysleli.

Druhohory máme nerozlučně spjaté s představou nadvlády dinosaurů. „Doba ještěrů“ ale podle všeho byla daleko pestřejší, než laikové i většina odborníků doposud soudili. Druhohorní savce zdaleka nereprezentovali jen malí rejskovití zástupci krčící se kdesi ve skrytu svých nor před obřími drápy a zuby dinosaurů. Celá řada z nich se vydala na stromy, do vody a podle všeho dokonce do vzduchu – desítky milionů let před prvními netopýry.

Ačkoliv na vznik života na Zemi došlo již před necelými čtyřmi miliardami let, po valnou většinu historie naší planety měl život pouze formu jednobuněčných mikrobů. Zlomem, vedoucím postupně až k věku suchozemských tvorů, dinosaurů i lidí, byla před přibližně 540 miliony let tzv. Kambrická exploze, kdy rapidně přibylo mnohobuněčných živočichů, které již můžeme označit za "zvířata". Nad důvody Kambrické exploze vědci spekulují dlouho, podle nové australské studie však její kořeny můžeme najít v tání ledovců. 

Od vymření dinosaurů uběhlo 65 milionů let. Po éře dinosaurů přišla éra savců. Trvalo však ještě dlouho, než se savčí společenstva začala podobat těm dnešním. Významnou úlohu ve společenstvu mají predátoři, kteří stojí na vrcholku potravního řetězce. 

Éteričtí kytovci jsou jedněmi z nejvelkolepějších obyvatel naší planety. Třebaže se jich dnes prohání pozemskými oceány ve srovnání s určitými obdobími třetihor už jen zlomek, stále mezi nimi nalezneme tak ikonické druhy jako mimořádně inteligentní delfíny, nebo největší obyvatele naší planety, plejtváky obrovské.  

Skoro jako z Jurského parku působí nález fosilizovaných červených krvinek patřících opičím předchůdcům člověka z doby před 20 až 30 miliony let. Zkamenělou životodárnou tekutinu totiž vědci nalezli v klíštěti archivovaném uvnitř jantaru. Detailní analýza krve však překovala příběh alternativní verze Jurského parku v horor. Uvnitř vzorku totiž vědci našly stopy ještě něčeho ještě překvapivějšího – nejstarší dochovanou fosilii buněčných parazitů.