V neděli 11. listopadu si lidé po celém světě připnou na klopy květy vlčího máku na památku válečných veteránů. Den veteránů připomíná ukončení první světové války a jeho symbolem se stal právě červený květ, který vyrůstal na hrobech padlých vojáků. Přímou zkušenost z fronty ve světové válce – té druhé – má Viktor Wellemín, jeden z mála dosud žijících pamětníků. Jeho vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Lidé, kteří se kdysi shodli v jednoznačném odporu proti nacismu, se v letech 1945-1948 (a zvláště po komunistickém převratu) často naopak ocitli na opačných stranách politického života. To je i případ dvou historiků, jejichž osudy připomínáme v Příbězích 20. století. "Nepochyboval jsem o žádné z tezí, které patřily ke stalinismu," tvrdil jeden z nich. Ten druhý právě před podobnými lidmi z Československa utekl.

Jiří Stříbrný byl jedním z těch, kteří převzali moc ve vznikajícím Československu a v prvních letech republiky také patřil k prominentním osobnostem a vrcholným politikům. Pak však nastal jeho pád a Stříbrný se přiklonil k obskurním politickým názorům. Jaká byla životní dráha tohoto pozoruhodného a zároveň kontroverzního muže?

Jsou to dva roky od chvíle, kdy spolupracovník švédské luteránské církve upozornil české velvyslanectví ve Švédsku na to, že se na na hřbitově v Malmö nacházejí ostatky tří československých občanů. Šlo o vězně koncentračních táborů, kteří byli na konci druhé světové války v dubnu a v květnu 1945 hromadně převáženi do Švédska, píše Robert Břešťan na webu Hlídací pes. 

Řekové a Poláci žádají po Německu náhrady válečných škod. Měli by je Češi následovat?

V oficiální německé databázi Lost Art, shromažďující informace o uměleckých předmětech ukradených nacisty, je zapsáno přes 200 obrazů, které si přitom mohou běžně prohlížet návštěvníci na státních zámcích Hluboká, Třeboň a Český Krumlov. Další stovky obrazů tam mají brzy přibýt, píše Robert Břešťan na webu Hlídací pes. 

Dva české katastrální úřady odmítly s odstupem více než sedmi desítek let respektovat vůli poválečných Benešových dekretů. Nepřepsaly proto na Českou republiku nemovitosti, které zůstaly až do současnosti zapsané na někdejšího lichtenštejnského knížete Franze Josefa II., respektive na jeho dědice – Nadaci knížete z Lichtenštejna, píše Robert Břešťan na webu Hlídací pes. 

V centru Prahy, poblíž mostu Legií v Mělnické ulici číslo 4, dnes již nic nenasvědčuje tomu, že zde ještě v září 1941 v relativním bezpečí žila Marie Ecksteinová. Nevypadala jako Židovka a rozhodla se svůj původ skrývat. Žlutou hvězdu nenosila a s blonďatými vlasy vypadala spíše jako árijka, jak se ostatně píše v udavačském dopise, který na konci září 1941 dorazil na pražskou policii i na gestapo. Podepsána – pravděpodobně – D. Zimová, popisuje Robert Břešťan na webu Hlídací pes.