O válečných reparacích se dobře vyjednává v době, kdy nepřítel kapituluje a vítězná armáda obsadí území dobytého státu. Ne po 73 letech, kdy se z poraženého protivníka vyklubal sebevědomý stát, ekonomický hegemon Evropy.

V Česku tomu říkáme "přijít s křížkem po funuse".

Otče náš…

Řekové však na čas neberou ohled a Němcům účet za druhou světovou válku předloží - poté, co ho v listopadu projedná jejich parlament. Píše o tom německý deník Handelsblatt.

Řecký účetní dvůr (obdoba Nejvyššího kontrolního úřadu v Česku) vyčíslil válečné škody v helénské zemi na 309,5 miliardy eur, což je 7750 miliard korun. Částka téměř identická s finanční pomocí Řecku od roku 2010 do srpna 2018, která dosáhla 308,8 miliardy eur.

Náhoda? Kdepak. Je to jasná výzva. Dá se vyjádřit parafrází modlitby Otče náš: "… a odpusťte Řekům dluhy, jak i oni odpustili dlužníkům (Němcům)."

A Poláci? Ti začali reparace zmiňovat, když německá vláda zahájila kritiku jejich justiční reformy (přesněji justiční čistky).

"Polsko bylo první zemí, která se postavila se zbraní v ruce hitlerovskému Německu. Dostali jsme někdy nějaké odškodnění? Ne! Polsko se odškodnění nikdy nezřeklo. Ti, kteří si to myslí, ti se mýlí," hřímal už před rokem v Sejmu (dolní komora polského parlamentu) předseda vládní strany Právo a Spravedlnost Jarosław Kaczyński, nejvlivnější polský politik.

Lidské i materiální ztráty, které Polsku způsobili nacisté, vyčíslila analýza Sejmu na 248 miliard zlotých. To je v korunách 1490 miliard.

Německý motor

Nasnadě je otázka: Proč vlastně evropské státy nepožadovaly po Německu reparace dřív?

Západní spojenci dali po válce přednost usmíření před trestem. Dohodli se, že Němce nebudou drtit reparacemi jako po válce první a na konferenci v Londýně v roce 1953 jim odepsali 55 procent dluhu (v tehdejších markách 32,3 miliardy).

Spojenci vycházeli z předpokladu, že na prosperujícím Německu mohou slušně vydělat. A to se potvrdilo. Západní část poraženého státu povstala z ruin a fungovala jako ekonomický motor západní Evropy.

Řecko a další státy se připojily na penězovod z Německa. Němci hráli klíčovou roli při financování evropských projektů a rozdělování financí do chudších oblastí starého kontinentu, třeba do Řecka. Transfer německého bohatství byl pokládán za splátku válečných ztrát. Také proto Řekové dvě desítky let po reparacích ani neštěkli.

Ze 45 procent reparací dostaly státy, které zůstaly na západ od železné opony, jen drobty. A vyřízení dalších reparací spojenci odložili až na dobu, kdy bude Německo jednotné. V té době to pro ně bylo až na svatého Dyndy.

Pryč se starými křivdami

Polsko, stejně jako Československo, uvízlo po pádu železné opony v sovětském bloku. Sovětský svaz měl přitom zájem na tom, aby východní Německo nedrtily platby reparací, a tak se jich zřekl. Ke stejnému kroku přiměl v roce 1953 také Polsko.

Dnes Poláci upozorňují, že reparací se nevzdali, protože jejich rozhodnutí nebylo svobodné. Udělala ho loutková vláda, která plnila příkazy Kremlu.

Na rozdíl od Polska mělo být Československo za válečné škody odškodněno od západního Německa. Vláda v Praze vyčíslila reparační nároky na 306 miliard československých korun, vyjádřeno v dobové měně. Dostala pouhých 230,1 milionu Kčs.

Během devadesátých let se pak Česko a sjednocené Německo dohodly, že křivdami spáchanými v minulosti nebudou zatěžovat současné a budoucí vztahy.

Chrání je imunita

Pokud by teď Češi chtěli rozfoukávat válečné uhlíky jako Řekové či Poláci, zjistili by, že Německo je v pevném právním postavení.

Němci by požadavek na jednání o kompenzacích odmítli odkazem na smlouvu o konečném uspořádání vztahů k Německu, která se v roce 1990 stala základem pro jeho sjednocení a udělala právní tečku za válečným účtováním. Píše se v ní, že vítězné mocnosti (Británie, Francie, Sovětský svaz a Spojené státy) zastupující další válkou dotčené státy se vzdávají práv, která vůči Německu uplatňovaly jako vítězné země.

Přimět Německo k reparacím není možné ani u soudů. Také proto, že před žalobami, které požadují odškodné za válečné zločiny, chrání zemi státní imunita, stejně jako jiné státy. Naposledy to v roce 2012 potvrdil Mezinárodní soudní dvůr ve sporu o odškodné pro rodiny, jejichž předky zmasakrovali esesáci v toskánské obci Civitella.

Na žádné odškodné za zločiny spáchané ve druhé světové válce mimo Německo není právní nárok. Pokud německý stát někoho odškodní, tak z vlastní vůle.

Platí to jak pro Řecko i Polsko, tak pro Česko.