K politice Stříbrný přičichl už v raném mládí. V sedmnácti letech se ještě jako student dal k národním socialistům. Tehdy ještě jako Ferdinand, jméno Jiří přijal až později poté, co přestoupil na pravoslaví.

Stříbrný dlouho pracoval jako redaktor různých periodik, nejznámější je zřejmě jeho angažmá v deníku České slovo. Byl znám jako kritik rakouské monarchie, což mu vyneslo i krátký pobyt ve vězení. V roce 1911 se stal poslancem říšského sněmu.

V kritice Rakouska pokračoval i po vypuknutí války. Už v roce 1914 byl poslán na frontu, kde strávil většinu času víceméně v různých internačních táborech. Na svobodu - a k politice - se dostal až v roce 1917. Rychle se zapojil do protirakouského odboje, kde postupně získával větší vliv a veřejně kritizoval také podmínky, které během svého pobytu v táborech zažil.

V červenci 1918 se stal členem nově vzniklého Národního výboru československého a též působil v Ústřední socialistické radě. V jejím rámci 14. října 1918 spoluorganizoval generální stávku, jež byla projevem odporu proti vývozu potravin z českých zemí. Jeho velká chvíle však měla přijít až o 14 dnů později.

Stříbrný se totiž stal jedním z "mužů 28. října". On, Vavro Šrobár, František Soukup, Alois Rašín a Antonín Švehla v den převratu prakticky převzali moc a podepsali první dokumenty spjaté se zbrusu novou republikou. Stříbrný měl také velký podíl na tom, že se převrat obešel bez násilí. Přesvědčil totiž velitele rakouské posádky, aby proti převratu v Praze nevystupovala.

Vzestup a pád prominentního politika

S první republikou nabrala Stříbrného politická kariéra na obrátkách. Zpočátku jej velice uznával i sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A to přesto, že už v roce 1919 Stříbrný rezignoval na funkci ministra pošt a telegrafu kvůli účasti v karbanické společnosti spjaté s případem zpronevěry peněz.

Tehdy však byl jeho čin vnímám jako čestné gesto, a Stříbrný se tak zanedlouho vrátil zpátky do vlády, respektive vlád. Několikrát byl ministrem železnic a mezi lety 1925 a 1926 i ministrem národní obrany.

V první polovině 20. let však začalo být v jeho domovské straně řádné dusno. Mezi Stříbrným, Václavem Klofáčem a také Edvardem Benešem, který se k národním socialistům dal roku 1923, vypukl boj o vliv a další směřování strany. Vnitrostranická válka byla vedena různými prostředky, včetně očerňování přes média.

Václav Klofáč (1868-1942) byl Stříbrného politickým protivníkem | zdroj: Profimedia

A právě pomluva byla nakonec poslední kapkou pro Stříbrného konec ve straně, kde strávil více než čtvrtstoletí. Bylo známo, že má slabost pro ženy, a Klofáč tak o něm rozšířil pomluvu, že se nakazil syfilisem, což začíná ovlivňovat jeho duševní stav - a není tedy schopen v rámci strany dál působit.

Zároveň se začalo připravovat Stříbrného vyloučení ze strany, jež se mělo uskutečnit na sjezdu v září 1926. Ač Stříbrný pomluvu o nemoci vyvracel, což doložil i několika lékařskými zprávami, svému vyloučení nezabránil. Bylo vysvětlováno tím, že Stříbrný poškozuje pověst strany v tisku a má sklon k odmítání demokracie. Po sjezdu, jehož se Stříbrný ani nezúčastnil, jej jeho oponenti označili za "politickou mrtvolu", on se nicméně politiky nezřekl. Možná by se dalo říci "bohužel".

Ostatně i s Masarykem si to Stříbrný během 20. let trochu "pohnojil". Stříbrný měl prý pocit, že se důležitost zahraničního odboje přeceňuje, a údajně mu řekl, že nebýt mužů 28. října, potuluje se Masaryk po Evropě jako emigrant, což bylo tvrzení, které prezidenta rozhodně nepotěšilo.

Na druhou stranu převzal v roce 1925 odpovědnost v takzvané Marmaggiho aféře. Šlo v ní o spor československého státu a Vatikánu ohledně oslav svátku Jana Husa. V roce 1925 nechal Masaryk vyvěsit na Pražském hradě husitský prapor, což vzal Vatikán jako provokaci a papežský nuncius Francesco Marmaggi na protest odjel ze země. Stříbrný se tehdy postavil za Masaryka a odstoupil z funkce ministra železnic, byť zanedlouho se do vlády vrátil, tentokrát jako ministr národní obrany.

Zběsilé Tempo proti Benešovi

Po vyhazovu od národních socialistů působil Stříbrný ještě dva roky jako poslanec. Založil však také tiskařský podnik Tempo, který vydával především bulvární periodika, jež tvrdě tepala Hrad a především Edvarda Beneše.

Tomáš Garrigue Masaryk a především Edvard Beneš se stali terčem Stříbrného kritiky. | zdroj: Profimedia

Počátkem 30. let stanul také před soudem kvůli takzvané uhelné aféře z roku 1923, v níž údajně jako ministr železnic společně se svým bratrem, tehdy šéfem uhelných dolů, předražoval státní zakázky na uhlí. Nakonec jej však osvobodili.

V té době už spolupracoval s přívrženci fašismu a v polovině 30. let stanul také ve vedení pravicové politické strany Národní sjednocení. Ta vznikla sloučením stran Československé národní demokracie, Národní fronty a Národní ligy, jejímž předsedou byl právě Stříbrný.

Ačkoliv se přímo v době mnichovské krize výrazněji neangažoval, následně ve svých listech spustil doslova protibenešovskou kampaň. Neštítil se hanlivostí, útočení na city, nechyběly ani antisemitské výpady.

Pak přišla okupace a Stříbrný se stáhl jak z veřejného života, tak i z vedení svého podniku, který předal synovi. Většinu času trávil ve své vile v Káraném.

Účet za staré hříchy

Po konci války nebyl Stříbrný v první vlně zatčených, ostatně za protektorátu nezastával žádnou funkci a nepůsobil ani jako novinář. Už na jaře 1945 napsal dopis prezidentu Benešovi, v němž se prý snažil doložit, že se v době okupace neprovinil proti národu.

Zatkli jej až na jaře 1946. Ve vazbě strávil devět měsíců a souzen byl počátkem následujícího roku. Většina obvinění se týkala jeho činnosti před vznikem protektorátu, vinili jej především z podpory fašismu v době ohrožení republiky a zločinu proti státu. Ač byla obžaloba vachrlatá, rozsudek, který padl v půli ledna 1947, byl tvrdý. Stříbrného odsoudili na doživotí, proti trestu se přitom vymezovali i lidé z řad odpůrců této kontroverzní osobnosti.

Stříbrný si podal dvě žádosti o milost, první ještě v roce svého odsouzení, druhou po nástupu komunistů k moci. Ani jedné nebylo vyhověno.

Ve vězení tak 21. ledna 1955, týden po svých 75. narozeninách, nakonec zemřel.