Molekulární biologové už stihli nakousnout nejrůznější aspekty fungování DNA. Dotkli se jejího přepisování, překládání do bílkovin a odlišného výkladu v tkáních klasických i méně obyčejných laboratorních organismů. Zkoumali a stále zkoumají i ty nejmenší genetické odlišnosti jednotlivých příslušníků druhu. Nezastavili se ani před změnami genové aktivity v čase nebo v závislosti na vnějších a vnitřních podmínkách organismu.

Život na Zemi vznikl asi před čtyřmi miliardami let. Přinejmenším tomu nasvědčují různé nepřímé důkazy. S přímými důkazy – zkamenělinami nejdávnějších organismů – je potíž. Hornin z tak vzdálené minulosti se zachovalo jen málo a z této trošky jen malá část neprošla výraznou přeměnou za vysokých teplot a tlaků. 

Ještě v polovině 70. let vědci předpokládali, že jsou všechny pozemské ekosystémy závislé na slunci. Záření naší životodárné hvězdy totiž umožňuje fotosyntézu, neboli spojování jednoduchých látek jako je voda a oxid uhličitý do složitějších organických látek – cukrů. V biologii potom mělo trochu nadneseně platit, že kam nemůže světlo, nemusí ani doktor. 

Laikové dělí organismy na zvířata, rostliny a houby. Kdekdo z čtenářů možná slyšel o tom, že chaluhy nejsou tak úplně rostliny a spolu s takzvanými "hnědými řasami" tvoří zcela odlišnou větev stromu života. Mnohobuněčné organismy ovšem i tak tvoří jen pomyslnou třešničku na vrcholu pozemské biodiverzity. Základní dělení na hlavní skupiny musíme hledat daleko hlouběji, mezi jednobuněčnými mikroorganismy. 

Viry představují pro moderní biologii problém. Odborníci i laikové se bez výhrad shodnou na jejich nebezpečnosti. Viry koneckonců způsobují stovky a tisíce chorob od chřipky, přes neštovice až po HIV. Velkým otazníkem ale zůstává jejich podstata. 

Většina živočichů, včetně člověka, je dvojstraně souměrná. Pro ověření tohoto tvrzení se koneckonců stačí podívat do zrcadla. S výjimkou skupin, které se v evoluční linii mnohobuněčných živočichů odvětvily nejdříve, jako jsou mořské houby, žebernatky nebo žahavci, jsou všichni ostatní živočichové až na drobné výjimky symetričtí podle jedné osy těla. Nebo ne? 

Počátky evoluce mnohobuněčných živočichů byly všechno, jen ne nudné. Zkameněliny prvních provázaných spojenectví buněk složitějších než jednoduché kolonie prvoků a nápadně připomínajících dnešní mořské houby můžeme datovat až 650 milionů let do minulosti. Další evoluční cesty mnohobuněčných živočichů se ale ztrácejí v mlze. Většina z nich neoplývala pevnými částmi těla a drobné nechráněné měkkotělé organismy se zkrátka příliš dobře nezachovávají.

Velikost těla je jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů. Nejen, že ji máme neustále na očích, ale navíc souvisí s životními strategiemi různých druhů a potažmo i s jejich evolucí. Malé druhy v porovnání s příbuznými většího vzrůstu mají tendenci být krátkověké, produkovat více potomků třeba i za cenu úplného vyčerpání a vkládat méně zdrojů do rodičovské péče. Pro velké druhy platí většinou pravý opak.