biologie

Ne nadarmo se lvu přezdívá král zvířat. Tento vrcholový africký predátor v lidech odjakživa probouzel směs obdivu, úcty a bázně. Jediné štěstí, že se příslušníci našeho druhu stávají jeho kořistí jen velmi vzácně. O to mrazivější jsou ale případy, kdy se některý lev "zblázní" a vydá na cestu lidožrouta. Není žádná náhoda, že film Lovci lvů (v originále The Ghost and the Darkness) pojednávající o dvojici lidožravých šelem útočících na Brity při stavbě transafrické železnice bývá považován za jeden z nejděsivějších filmů o souboji člověka s přírodou. 

Otázka, jak vypadá evoluční strom zvířat, vzrušuje přírodovědce přinejmenším od dob Charlese Darwina. Některé evoluční linie vykazují nápadně jednoduchou stavbu, a je tedy přinejmenším pravděpodobné, se od pomyslného stromu mnohobuněčných živočichů odvětvily velmi dávno. 

Konstatovat, že má člověk na svůj tělesný rámec neobvykle velký mozek, by bylo hrubé podcenění skutečného stavu věcí. Dokonce i na poměry primátů je centrum naší nervové soustavy skutečně obrovské – v průměru tvoří asi dvě procenta hmotnosti lidského těla. Ba co víc, na energetické spotřebě se podílí až z jedné pětiny.

Plíží se mezi kameny jen pár metrů od pláže i na dnech oceánských příkopů. Nenesou ani stopu po vnější nebo vnitřní kostře, ale i tak dokáží manipulovat s předměty stejně obratně jako člověk. Protáhnou se hrdlem lahve. "Levou zadní" řeší složité rébusy a dost možná se mohou chlubit i specifickým vkusem a smyslem pro humor. Dokáží měnit barvy, takřka dokonale se maskují a jsou efektivními predátory.

Některým zástupcům lidského rodu se to může zdát zvláštní, ale savci, a dokonce ani všichni obratlovci, nejsou nejúspěšnější skupinou pozemských organismů. Tou je totiž hmyz, který ve své velikostní kategorii obsadil snad všechna myslitelná prostředí a ekologické strategie.

Pohlavní rozmnožování je mezi živočichy naprosto dominantním způsobem produkce potomků. Stejně jako je rozšířené, tak je ale i různorodé. 

Mnohohlavňové zbraně schopné v jeden okamžik vystřelit celou salvu nábojů, které se začaly objevovat v evropském novověku, nezvratně předznamenaly moderní způsoby vedení války. Jejich přímé následovnice, rychlopalné zbraně, jsou jedněmi z nejúčinnějších nástrojů zabíjení. Jako příklad historické ironie proto působí slavný Gatlingův kulomet z 60. let 19. století, jehož autor ho údajně navrhl proto, aby se bojů mohlo účastnit co nejméně lidí a související válečné hrůzy se tak dotkly jen zlomku populace. 

Od vydání Verneových Dvaceti tisíc mil pod mořem už uběhlo pěkných pár let, mořské hlubiny ale pořád zůstávají nejméně prozkoumaným místem na Zemi. To platí i pro jejich obyvatele. O biologii řady z nich nevíme ani co by se za nehet vešlo a každá výprava pod mořskou hladinu slibuje nové významné objevy. Nejnověji se vědcům podařilo zdokumentovat, jaká také může být strava hlubokomořských chobotnic. Jen tak mimochodem navíc projasnili strukturu potravních vztahů v hlubokém oceánu.