Člověk je nepochybně dosti násilným živočichem. Stačí se podívat na počet obětí nejrůznějších válek, kterých je současná, relativně nedávná, ale i starobylá historie plná. Nejde navíc o nic, co by bylo spojeno teprve se vznikem organizovaných států. Konflikty a půtky se sousedními kmeny jsou typické i pro etnika žijící lovecko-sběračským způsobem života. 

Kdo by neznal žirafu, ikonického Afrického savce a zároveň nejvyšší zvíře v současnosti obývající naši planetu. Těžší už je to ale s rozdělením žirafí populace na různé poddruhy. Dnešní žirafy obývají velký, i když poněkud roztříštěný, areál od rovníkové až po jižní Afriku. 

Numerické schopnosti neboli početní výkony nejsou jen výdobytkem lidské mysli. Zvládá je i řada zvířat, která by bez počítání nemohla zvolit optimální postup při shánění potravy, námluvách, interakcích uvnitř i vně skupiny nebo při migraci. Určité početní základy jsou zkrátka nezbytnou podmínkou přežití ve volné přírodě.

Podle řady nepřímých důkazů se zdá pravděpodobné, že život vznikl na naší planetě krátce po jejím vzniku. Jakmile se před necelými čtyřmi miliardami let utvořil pevný povrch, vysrážely oceány a skončilo intenzivní bombardování meteority charakteristické pro fázi utváření Sluneční soustavy, měl cestu otevřenou. Přímých důkazů – konkrétních zkamenělin starobylých organismů – je ale pomálu. 

Evoluce se neřídí žádnými zákony. Jak dokázal už Charles Darwin, rozhodně nesměřuje k žádnému konkrétnímu cíli, je oportunistická a téměř nepředpověditelná. To ovšem neznamená, že by bylo při vývoji druhů možné úplně všechno. Například přizpůsobování organismů prostředí probíhá tak, že jsou jednotlivé mutace testovány sítem přirozeného výběru. 

Obvykle máme tendenci přiřazovat větší smyslové výkony zvířatům, než člověku. Údaje o tom, kolikrát citlivější je čich nebo zrak toho kterého živočicha, spolehlivě dokážou přitáhnout naši pozornost a vyburcovat fantazii. Někdy na tom ale nejsme tak špatně ani my sami. Ba co víc, v některých případech zřejmě evoluce našich smyslových orgánů dosáhla maxima možného. Jak nedávno oznámil tým evropských a amerických vědců v časopise Nature Communications, naše oko je s největší pravděpodobností schopné zachytit i dopad jednoho jediného fotonu na sítnici.

Podle moderních biologických poznatků je diverzita pozemských organismů tak obrovská, že bychom se s novými druhy měli setkávat na každém kroku. Dosud nepoznaní zástupci se samozřejmě nevyskytují na pomyslném stromu života rovnoměrně.

Hmyz je zdaleka nejpočetnější skupinou pozemských živočichů. Jeho roztodivní zástupci slouží tak trochu jako paleta, čeho všeho je možné v evoluci dosáhnout. Jen různé způsoby, pomocí kterých se hmyzí druhy dokážou maskovat, už vydaly na stovky knih. Vyvinout téměř dokonalou kamufláž je jedna věc, ale vyrobit si ji, to je ovšem otázka docela jiná.