Jednadvacetiletá Emily s úsměvem rozdává letáky naproti železničnímu nádraží. Nevidím ji tu poprvé – drobná blondýna s výrazným jihoanglickým přízvukem patří mezi dobrovolníky, kteří se zapojili do jedné z kampaní za setrvání Spojeného království v Evropské unii.

Na otázku po důvodech pro takové rozhodnutí bez váhání vypočítává: "Pokud vystoupíme, zpomalí se růst HDP, zvýší se nezaměstnanost, odejdou zahraniční firmy a poškodí to naše vztahy se zbytkem kontinentu. Dokonce i Američani nás chtějí v EU."

V centru Durhamu jsou lidé jako Emily v přesile. Těžko by někdo v Anglii hledal místo tak zaplněné artefakty "bremain" tábora tak jako tady. V desítkách oken jsou vylepené nápisy jako "Stay IN" nebo "Vote REMAIN", na některých místech doplněné o modré evropské vlajky. Při procházce městem dokonce člověk narazí na pár obřích transparentů se stejným vzkazem, kterými někdo polepil čelní zeď svého domu.

Při pohledu na demografii padesátitisícového Durhamu to nemůže nikoho moc překvapit. Zdaleka nejdůležitější institucí jinak nepříliš významného města je univerzita, třetí nejstarší v zemi a jedna z desítky nejprestižnějších.

Evropská mládež

Značná část místních studentů a zaměstnanců jsou cizinci z členských zemí EU a i britští studenti samotní mají k Evropě blíž než jejich rodiče a prarodiče – vysokoškoláci jsou podle všech průzkumů nejoddanějšími zastánci britského setrvání ve společném evropském projektu. Často právě kvůli mezinárodnímu prostředí univerzit, kde nachází zahraniční přátele, i kvůli jejich vlastním zkušenostem z pobytu mimo svou vlast.

Mezi oběma těmito skupinami je těsně před referendem znát rostoucí nervozita. Zatímco britští studenti se obávají, že přijdou o možnost volně cestovat a pracovat po Evropě, zahraniční studenti mají ještě větší důvod k napjatému očekávání: co když pro ně v nové, od Evropy odtržené Británii nebude místo?

"Čekají mě ještě dva roky studia," říká Iulia, studentka práv původem z Rumunska. "Už tak platím vysoké školné, co když mi ho zvednou na sazbu pro cizince? A co když mi vůbec nedají vízum? Kamarádovi ze Spojených arabských emirátů ho po prvním roce neprodloužili, prostě ho poslali zpátky domů. Když vidím, jak se o nás píše v novinách, můžou mě odsud klidně deportovat!" dodává.

Faktem je, že nikdo neví, co bude se studenty ze států EU. Podle dosud platných pravidel studovali a také si mohli brát studentské půjčky za stejných podmínek jako Britové. Jak a jestli vůbec se jejich podmínky změní, bude záležet čistě na vyjednávání mezi britskou vládou a zbývající sedmadvacítkou.

Stejný otazník přitom visí nad statisíci běžných zaměstnanců ze zemí EU včetně tisíců českých, na něž by se v horším případě mohla vztahovat vízová povinnost a přísné požadavky například na minimální výši platu, jako se to týká cizinců z neevropských zemí.

Východoevropani nám berou práci

Ne, že by takové potíže přiváděly velkou část Angličanů k slzám. Spíš naopak. Pro mnohé bude možnost omezení množství cizinců, ať už v zemi studují nebo pracují, naopak důvodem, proč ve čtvrtek podpoří Brexit. Platí to i o velkém množství obyvatel Durhamu mimo centrum města – rezidenti na okrajích jsou mnohem podobnější zbytku anglického severovýchodu, postiženého vysokou nezaměstnaností, nízkými platy a nedostatkem příležitostí.

Na univerzitě kvůli vysokému školnému obvykle nestudovali a neposílají na ni ani svoje děti. Mají pocit, že imigranti je připravili i o těch málo pracovních míst, které v regionu zbyly po uzavření uhelných dolů za vlády v těchto končinách nenáviděné Margaret Thatcherové.

"Z normálního platu se tu nedá žít," stěžuje si Nigel, asi šedesátiletý zaměstnanec jistého mezinárodního řetězce. "Všechno tu obsadili Poláci, Rumuni a... no ty ostatní Východoevropani."

Přímo Čechy Nigel žádné nezná, každopádně tvrdí, že "Východoevropani" stlačili dolů platy a poptávka studentů zase vyhnala nahoru už tak vysokou cenu nemovitostí, takže jeho rodině na konci každého měsíce nezbude skoro nic. "Nemít manželku, nemůžu si dovolit ani řadovku," pokračuje Nigel a dodává, že bude hlasovat pro Brexit. "Třeba se tím něco změní."

Evropská unie jako Římská říše

Ještě odhodlanější dotáhnout boj proti Evropské unii do konce je anglikánský farník Collin. Čerstvý důchodce sice bydlí jen několik set metrů od slavné katedrály, jejíž momentální biskup Paul Butler se před pouhými dvěma týdny veřejně vyslovil pro setrvání v EU. Biskup Butler pro tábor Remain natočil i propagační video, varující před "roztrháním Británie na kousky", Collin však svoje spoluvěrce z evangelikální větve církve přesvědčuje, že Evropská unie musí padnout.

"Je to jako Římská říše," oponuje Collin nejen durhamskému biskupovi, ale i nejvyššímu představiteli vlastní církve, canterburskému arcibiskupovi Justinu Wellbymu. "A stejně jako Římanům se ani evropským byrokratům křesťanství nezamlouvá. Nařídili nám sňatky homosexuálů, tak co nám nařídí příště?"

Jenom kecy

Collin je přesvědčený, že hlas jeho a jeho souvěrců může změnit Británii i Evropu. Mnohem víc místních obyvatel si ale myslí, že se referendem nezmění vůbec nic. I když se část z nich nakonec registrovala a ze zvyku půjde volit, spojuje je nedůvěra ke všem politikům a ze všeho nejvíc k ministerskému předsedovi Cameronovi.

Taxikář Ron ze sousedního Newcastlu se domnívá, že Boris Johnson – přední tvář Brexitu – je sice klaun, ale přinejmenším nemění názor jako Cameron. "Vymýšlí si statistiky, aby nás zastrašili," myslí si. "Ve skutečnosti jsou to všechno jenom kecy."

Stejný názor se mnou bez vyzvání sdílel číšník Patrick v mé oblíbené kavárně. "Chcete vědět něco o Brexitu?" přisedl k mému stolu člověk, který za šest měsíců pravidelných návštěv autora tohoto článku nepronesl jediné slovo o politice.

"Je to podvod na nás voliče. Víte, že je to jediné referendum v naší historii, co se ho vláda nezavázala respektovat? Když budeme hlasovat pro odchod, Cameron to smete ze stolu. Už se na to v Bruselu s euroúředníky domluvil."

Patrick se překvapivě zaregistroval a ke čtvrtečnímu hlasování tedy dorazí. Jaký tábor si zvolí se však ještě nerozhodl, ví jen to, že na jeho hlasu nezáleží. Kdyby ano, žádné referendum by nevypsali. "Je to oligarchie, ne demokracie. Rozhodnou vždycky ti nahoře. Hoši z Etonu."

Paradoxní je, že při těsném výsledku referenda může být právě takový nerozhodný hlas rozhodující. Hlas, který mohl ve čtvrtek stejně dobře padnout pro druhou stranu, bez ohledu na měsíce usilovného vysvětlování, přesvědčování, bez ohledu na stovky vyřčených argumentů. Ale taková už je podstata demokracie.