Nedá se před tím uniknout, útočí to na nás den co den ze všech stran. Komentáře o tom, že se společnost definitivně rozděluje na dvě neslučitelné poloviny. Jednou kvůli prezidentským volbám. Jindy kvůli uprchlíkům. Muslimům. Státnímu dluhu. Vlastně je to zázrak, že ještě nevypukla občanská válka.

Věrozvěsti civilizační apokalypsy se ale dopouštějí jedné zásadní chyby. Komentují výsledky voleb a rozložení společenských sil podle volebních zisků politických stran. Zapomínají přitom na třetí tábor, který stojí v pozadí a má výrazné zastoupení. Jenom není vidět. Řeč je o nevoličích.

Fenomén lidí, kteří zásadně k volbám nechodí, je nedílnou součástí demokracie. Celoevropské i té naší. Když se u nás v roce 1990 konaly první svobodné volby, přišlo k volebním urnám 96 procent voličů. Na dnešní poměry neuvěřitelné číslo.

Dnes za vysokou účast považujeme hranice okolo 60 procent oprávněných voličů. A to ještě navíc jen v případě voleb do sněmovny, nebo těch prezidentských. Komunální a senátní volby nezaujmou víc než 30 procent voličů. Mají pak ale takové volby vůbec smysl? 

Mizerná nabídka v regálech politického supermarketu

Z ekonomické perspektivy tam, kde není nabídka, není poptávka. Kdo nechodí k volbám, si svoje počínání vždy obhájí tvrzením, že žádná politická strana nesplňuje jeho ideální představu. A dokonce i chroničtí voliči s nimi budou souhlasit. Ideální politická strana neexistuje. A být dlouholetým oddaným voličem nějaké politické strany občas (zvlášť v Česku) hraničí s masochismem.

Žádná politická strana nedokáže nabídnout ideální program, který by nabídl kompletní řešení všech problémů, které trápí široké společenské spektrum. Navíc potřebuje svůj program prosadit v povolební koalici s dalšími stranami. Kdo udělá ústupky, ztratí podporu voličů. Kdo nedokáže ustoupit, nemá v politice, co pohledávat. Vlastně cokoli strana udělá, může být (a nakonec bude) použito proti ní. U dalších voleb.

Z toho důvodu většina lidí, kteří chodí hlasovat, mluví o čistém pragmatismu. Jdou volit nejmenší zlo, případně protestním hlasem zabránit zlu většímu. Morální čistotu si nevoliči sice zachovávají, ve volebním systému, který ale jejich nehlasování nezapočítává do rozdělení mandátů, nakonec podpoří všechny strany, které překonaly pětiprocentní hranici pro vstup. To je možná důvod, proč velkým stranám jejich pasivita vyhovuje. Nijak je totiž neohrožuje. 

Věříte na demokracii? Karty už jsou přece dávno rozdané

Chodit k volbám je ztráta času, protože ať už vyhraje kdokoli, stejně se nic nezmění. Podobné argumenty vyjadřují ztrátu důvěry ve schopnost politiků něco výrazně ovlivnit. Nejradikálnější jsou stoupenci konspiračních teorií, kteří za vším vidí rozsáhlé spiknutí elity, která tahá za nitky veškerého dění. Židé, zednáři, nebo satanisti, vyberte si.

Popravdě řečeno, taková představa absolutního determinismu má příjemně uklidňující účinek. Když nezáleží na tom, koho volíte, naslepo vylosujete jakýkoli volební lístek a hodíte ho do urny.Někteří lidé takto volí už několik let. Chtějí si vychutnat volební právo, ale nevěří tomu, že by jejich hlas cokoli změnil.

Volební pasivita ale nemusí souviset jen s leností či nedůvěrou. Pro někoho se nevyčerpává politika jen zastupitelskou demokracií. Na rozdíl od prázdné předvolební floskule Babišovy strany "makají" někteří lidé doopravdy, například v různých občanských hnutích a aktivitách na tom, aby svět byl o něco lepším místem.

Nechcete demokracii? Tak sbohem

Pokud někdo nechodí k volbám a má pro to jakýkoli důvod, neznamená to, že nemá ve společnosti své místo. Občas se totiž objevují názory, že by volby měly být povinné pro všechny. A že kvůli tomu, aby se místo hlasování někdo válel doma, jsme klíči necinkali. Paradoxně se ale klíči cinkalo proti systému, ve kterém hlasovali téměř všichni, povinně. 

Každý člen společnosti je její nedílnou součástí. I když se naschvál neúčastní hlasování, má právo kritizovat politiky a jejich rozhodování úplně stejně jako ten, kdo hlasoval. Demokracie neznamená povinnost volby, ale právo vyjádřit nesouhlas s těmi, kteří společnost zrovna řídí. I kdyby je k vládě poslal vlastním hlasem, který vhodil do urny poslepu...