Skutečné zombie mají do těch filmových hodně daleko. Místo toho, aby toužily po lidském mase, se společnosti většinou straní. Nemají důvod udržovat sociální kontakty, když už jsou po smrti. Stejně jako odmítají jídlo – mrtví přeci nejí. V konečném stádiu psychické poruchy známé jako Cotardův syndrom tak většinou nakonec skutečně zemřou.

Podivnou nemoc popsal poprvé v roce 1882 francouzský neurolog Jules Cotard. Jenže je tak vzácná, že ani za více než sto let se nepodařilo lékařům přijít na to, co ji způsobuje a jak ji vyléčit. Dokonce se ani přesně neví, kolik lidí tímto syndromem trpí – podle jedné studie z Hong Kongu je to 0,57 procenta obyvatel, jiná z Mexika došla k číslu 0,67 procenta.

Cotard se s duševní poruchou setkal u své pacientky známé jako Mademoiselle X, která tvrdila, že jí chybí několik částí těla a vnitřních orgánů, včetně mozku, hrudníku, žaludku a střev. Byla také přesvědčena, že žije ve věčném zatracení. Vzhledem k tomu, že popírala, že má vnitřnosti, neměla potřebu jíst a brzy zemřela hlady.

Graham si šel ustlat do hrobu...

Z moderních případů je asi nejznámější případ britského pacienta jménem Graham, který fungoval jako chodící mrtvola devět let. Vše začalo depresemi a zhoršilo se ve chvíli, kdy se se pokusil spáchat sebevraždu. Koupel s elektrickým spotřebičem sice přežil, ale druhý den lékařům oznámil, že je mrtvý a chybí mu mozek. Nikoli obrazně kvůli záměru spáchat sebevraždu, ale doslova.

Graham není sice první člověk trpící Cotardovým syndromem, kterého lékaři studovali, nicméně jeho případ pomohl alespoň trochu poodhalit roušku tajemství podivné choroby. "Necítil jsem z ničeho radost. Kdysi jsem miloval své auto, teď jsem se k němu ani nepřiblížil. Vše, co mě zajímalo, zmizelo. Neměl jsem důvod scházet se s lidmi," vzpomíná Graham.

Do ordinace psychiatrů a neurologů ho nakonec dostala policie. Jako nemrtvý si totiž myslel, že mu nejlépe bude mezi svými a na hřbitově si ustlal v jednom z hrobů. Graham nakonec souhlasil, že se zúčastní studie, která může pomoci nejen jemu, ale i podobně trpícím pacientům.

Mozek jako u lidí ve vegetativním stavu

Stal se tak prvním a dosud jediným pacientem s Cotardem, jehož mozek podrobili detailnímu skenování. Jaké však bylo překvapení lékařů, když zjistili, že jeho mozek vykazuje dosud neviděné odchylky.

Aktivita v čelní a temenní části mozku – tedy v oblastech se sídly motorických funkcí, paměti a smyslového vnímání – byla extrémně nízká. Konkrétně odpovídající případům lidí v hluboké narkóze nebo lidem ve vegetativním stavu.

"Skenováním a analýzou snímků mozku se zabývám již patnáct let a nikdy jsem neviděl nic podobného u člověka, který by stál na vlastních nohách a normálně komunikoval s lidmi," řekl magazínu The Scientist neurolog na univerzitě v belgickém Lutychu Steven Laurey.

Grahamovi nakonec pomohla změna antidepresiv, která ho pomalu vrátila k životu.

Pomůže syndrom vývoji umělé inteligence?

Výsledky Grahamových skenů mozku ale nejsou zajímavé jen pro neurology, pomoci by mohly i odborníkům vyvíjejícím umělou inteligenci. Ta sice dokáže stále lépe kopírovat lidské chování, nicméně se sebeuvědoměním mají stále problém.

Pokud by vědci přišli na to, co Cotardův syndrom způsobuje a jak problém v mozku "opravit" a dát tím pacientům opět schopnost vnímat svou existenci, mohlo by to pomoci i ve vývoji umělé inteligence.

"Mít jako model člověka s podobným postižením nebo poruchami je užitečné k tomu, abychom pochopili, jak tyto modely fungují," říká profesor na univerzitě ESIC ve Španělsku Raúl Arrabales s tím, že lidské poruchy jsou často užitečným modelem pro tvorbu sofistikovaných robotů.

A objevit způsob, jak v někom probudit pocit sebeuvědomění, by v robotice znamenalo jednoznačně přelomový krok.