Lidé nám vyčítali, že jsme zradili národ. Přišla mi i šibenice

ROZHOVOR - Magazín autor: red

S diplomatem, někdejším dlouholetým velvyslancem v Německu Rudolfem Jindrákem o vzniku Česko-německé deklarace, od jejíhož podpisu uplyne 21. ledna rovných dvacet let, v rozhovoru s Robertem Břešťanem pro portál Hlídací pes.

Rudolf Jindrák

Rudolf Jindrák,zdroj: Profimedia.cz

"S úmyslem na vznik podobného dokumentu jsem se setkal v Mnichově, kde jsem byl českým generální konzulem. Vezl jsem tenkrát do Prahy první představu německé strany, jak by takové prohlášení mohlo vypadat. Bylo to tuším v únoru 1994. Ten text byl podle mne psán v bavorské státní kanceláři, nikoli na ministerstvu zahraničí či na kancléřství v Bonnu," vzpomíná Jindrák.

  • Takže iniciativa přišla ze strany Německa, respektive Bavorska?

Nebyl jsem u všech jednání, ale klíč byl v setkáních tehdejšího českého premiéra Klause a bavorského premiéra Stoibera. Troufám si tvrdit, že pro německého kancléře Kohla to nebyla priorita, on řešil hlavně sjednocování Německa. Ale Stoibera to velmi zajímalo, byl plný síly a nadšení po svém zvolení premiérem, roli hrálo i to, že jeho manželka je sudetská Němka od Františkových lázní. V červnu 1994 jsem začal připravovat první setkání Klause se Stoiberem na území České republiky v Domažlicích a pak už se jednání rozjelo. V červenci bylo první kolo.

  • Cílem deklarace bylo "zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce". Bylo to napětí v roce 1997 nějak aktuální?

Bohužel bylo. Málo se připomíná, že to byla doba ještě před vstupem České republiky do NATO a do EU. A třeba Spojené státy neměly zájem na tom, aby tu byl potenciální konflikt dvou členských zemí NATO. Takže i Američané žádali, abychom vzájemné vztahy normalizovali. Vztahy byly minulostí potenciálně narušeny na obou stranách. Na obou stranách byli zastánci tvrdého přístupu, na sudetoněmecké straně byly majetkové nároky, na naší straně byla tendence hledat viny, řešilo se jaké mají přijít omluvy…

  • Třeba omluva za odsun z úst Václava Havla z prosince 1989, to byla věc, která se mu předhazovala vlastně až do jeho smrti.

To je taky věc, která by si zasloužila více historického zpracování. Ona to nebyla úplně omluva, spíše vyjádření politování. Ale zásadní bylo to, co s tímto výrokem udělala německá strana. Jak si to tehdy vyhodnotila, že jde o slabost československé strany a že je třeba toho využít požadavky na restituce a vracení majetku.

  • Což je téma, které mělo i vliv na celkovou atmosféru kolem podpisu deklarace?

Ta situace nebyla vůbec jednoduchá, byla to po všech stránkách vysoká škola diplomacie. Měli jsme jedenáct kol jednání a pozoruhodné je z dnešního pohledu to, že se za celou tu dobu nic neprovalilo, nevyneslo. Bylo to právě kvůli obavám, že se na obou stranách rozvíří hysterie, že se pak ocitneme pod tlakem emocí veřejnosti a novinářů. Tlak tam byl velký i bez toho. Protesty pak samozřejmě přišly, nejen politické. Já sám jsem dostával dopisy, že jsme zradili republiku, obrázky šibenice a podobně. Na druhé straně sudetští Němci totéž vyčítali Kinkelovi a Kohlovi. Dvacet let se dnes zdá jako dlouhá doba, ale tehdy to bylo sedm osm let po změně režimu a šlo o témata, o nichž se za komunistů mluvilo minimálně. Plus žilo mnohem více přímých pamětníků než dnes.

  • I jich se ostatně ta deklarace přímo týkala, skrze Česko-německý fond budoucnosti.

Ano, původní smysl fondu bylo odškodnění obětí nacismu. My jsme byli v té době snad jedna posledních zemí v postkomunistickém světě, která odškodnění nedostala. I když třeba už v roce 1968 proběhlo v Československu odškodnění obětí pseudolékařských pokusů. V 70. letech se ale ta debata úplně zastavila. V Deklaraci se pak mluvilo právě o tom, že bude zřízen fond na odškodnění obětem nacionálně-socialistického pronásledování. Oběti byly odškodněny a nebýt té Deklarace, tak jsme se na tom možná nedomluvili. Fond byl původně ustanoven na deset let, v roce 2007 se prodloužil o deset let a nyní o dalších deset.

  • Nově má být podepsáno "Prohlášení k deklaraci". Co má být jeho obsahem?

Bude to na úrovni ministrů zahraničí takový velmi vstřícný text, pozitivní zhodnocení uplynulé doby. Bude zdůrazněný fakt, že jsme společně v Evropské unii a že jsme se ve vzájemných vztazích posunuli úplně někam jinam. Že se deklarace vyplatila a že nic kontroverzního, co naše vztahy ruší, neexistuje.

  • V Prohlášení má být ale pokud vím i odkaz na současnou bezpečnostní situaci. Ve smyslu, že "s přihlédnutím k výzvám, jimž musí Evropa i naše země v současnosti čelit, je dobré mít dobré vztahy". Je to zjevně poukaz na uprchlickou krizi. Řada lidí přitom dává příchod uprchlíků za vinu právě Německu, konkrétně kancléřce Merkelové. Neobáváte se, že to Prohlášení může vyvolat podobné emoce jako kdysi samotná Deklarace?

To je něco jiného. Lidé to myslím už dnes neberou tak, že Němci chtějí Čechům nějak ubližovat. Samozřejmě kritické hlasy na adresu německé kancléřky zaznívají z celé Evropy, zejména z té východní části. A u nás je to ve srovnání s jinými zeměmi Visegrádu ještě umírněné. Navíc – u tématu migrace je řekněme deset zásadních bodů, jež chce unie naplnit a s Německem se neshodujeme v jediném, v kvótách. Jinak vnitřní bezpečnost, kontroly, Dublinský systém… Tam jsme stejného názoru.

  • Je pozoruhodné, jak v české veřejné debatě historická témata, zejména ve vztahu k Německu stále rezonují. Dnes jako před 20 lety. Byly i proto v textu deklarace drobné významové rozdíly v různých jazykových verzích? Například v české se píše, že česká strana lituje, že "poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem"ale v německé verzi stojí slovo unrecht – bezpráví…

O těch dvou slovech jsme se dohadovali na dvou kolech jednání. V české verzi nebylo možné použít slovo vyhnání. A třeba německý unrecht a české bezpráví není v překladu plně totéž. V německém smyslu je to spíše protiprávní, takže k tomu byla velká debata. Ale je nutno říct, že šlo o politickou deklaraci a ne o právní dokument nebo mezistátní smlouvu.

  • Například až vloni Němci poprvé odhalili pamětní desku na místě podpisu Mnichovské dohody. Hrají symboly ve vzájemných vztazích stále velkou roli?

Hrají. Vloni byl představitel českého státu, premiér Sobotka, vlastně úplně poprvé v místnosti, kde se Mnichovská dohoda podepsala. Ta místnost je v podstatě úplně stejná jako v roce 1938, je tam i stůl, u něhož tam úřadoval Hitler. Být v té místnosti, to byl silný moment. To jsou ty symboly a jsem přesvědčen, že symboly jsou důležité.

Robert Břešťan pro Ústav nezávislé žurnalistiky


Tagy: Německo Česko domácí česko-německé vztahy

Zdroje: Hlídací Pes