Češi obtěžování příliš neřešili - sex je mercedes chudých

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Lukáš Strašík

O kampani #MeToo se toho napsalo už požehnaně. Řadě lidí zruinovala kariéru, dalším naopak pomohla, mnoha mlčícím ženám dodala odvahu a vrátila sebevědomí. Je to přesně tři čtvrtě roku od chvíle, kdy začala bouřlivá debata o sexuálním obtěžování, která obletěla zeměkouli, ale východní Evropě se přece jen tak nějak vyhnula. Čím to je?

Demonstrace na podporu kampaně #MeToo na festivalu v Cannes

Demonstrace na podporu kampaně #MeToo na festivalu v Cannes,zdroj: Profimedia.cz

Kampaň jistě přinesla mnoho pozitivních aspektů, ale samozřejmě také negativních. První vážný problém byl v tom, že se v ní v podstatě setřely rozdíly mezi nevinnými sexuálními narážkami, nejapnými vtipy, obtěžováním a přímým sexuálním zneužíváním a násilím. A druhý, že veřejné obvinění jednotlivců, které u nich leckdy vedlo ke ztrátě zaměstnání a dalším vážným důsledkům a trestům, se podobalo veřejnému lynči. Jako by najednou přestal ze dne na den existovat právní stát a o vině a trestu rozhodovaly sociální sítě. To, jak je strašně snadné vyřídit třeba i populární a vlivnou osobnost bez ohledu na její vinu, nahání v důsledku možná větší hrůzu než sexuální obtěžování samotné.

Na Východě ticho po pěšině

Zatímco západní společnost a média věnovaly kampani #MeToo velký prostor, ve východní Evropě bylo víceméně ticho po pěšině. Ačkoliv se tu na sociálních sítích přiznalo k podobným nepříjemným a traumatizujícím zkušenostem bezpočet žen, neměla kampaň v těchto zemích prakticky žádný společenský či politický dopad, zatímco na Západě kdekteré známé osobnosti zničila kariéru. Ponechme teď stranou otázku, zda právem, či neprávem.

Jak je to možné? Zvlášť když občané - a občanky - východní a střední Evropy mají najednou ve srovnání s dobou před pádem železné opony konečně možnost svobodně se vyjádřit? Příčin bude zřejmě víc...

Dalo by se usuzovat, že tu jsou ženy buď méně ohrožené, anebo mnohem tolerantnější. Polky sice na počátku kampaně postovaly desetitisíce příspěvků, postupně to ale všechno vyšumělo a byl klid. Podobný průběh měla kampaň i v dalších zemích. V Maďarsku sice v jejím rámci schytalo kritiku několik celebrit, ale tím to haslo.

U nás kampaň často naopak vyvolala i nenávistné a zesměšňující reakce. S traumatizující zkušeností z mládí se svěřila třeba eurokomisařka Věra Jourová, k problematice se vyjádřila třeba i exministryně spravedlnosti Daniela "ukaž ko*y" Kovářová, ale jinak se nic moc zásadního nedělo. A podobné to bylo i na Slovensku, v Rumunsku nebo v Chorvatsku.

Jsou Východoevropanky méně ohrožené, tolerantnější, nebo se prostě jen bojí?

V roce 2014 provedla Agentura EU pro základní práva (FRA) v zemích EU rozsáhlý průzkum mezi 42 tisícovkami žen. A zatímco třeba ve skandinávských zemích hlásily zkušenost se sexuálním obtěžováním dvě třetiny žen, v Polsku a Rumunsku to byla necelá třetina, v Bulharsku ani ne čtvrtina a v Česku, kde se do průzkumu zapojilo přes 1600 žen, to byla pouhá pětina dotázaných.

Ano, je jasné, že výsledek z velké části záleží na tom, co se v jednotlivých zemích chápe pod pojmem 'obtěžování'. Němky spíš tolerují košilaté vtipy než Britky, tři čtvrtiny Francouzek považují za nepřijatelné, aby je muž vzal kolem pasu, zatímco tutéž věc negativně vnímá jen o něco více než třetina Britek. 

K tomu se ještě přidává fakt, že domácí násilí a násilí vůči ženám sice jasně existuje, ale v mnoha východoevropských zemích se prostě neohlašuje. Rumunsko má například statisticky nejvíce případů takového násilí v celé EU, loni ale bylo policii oznámeno jen 34 případů.

V Česku policie denně zaznamená dvě až tři znásilnění, podle všeho je jich ale desetkrát víc. Podle výzkumu Amnesty International si přes tři pětiny dospělých v ČR myslí, že si za znásilnění mohou ženy v jistých případech částečně samy - například vyzývavým chováním či neopatrností. Předloni u nás padlo 227 pravomocných verdiktů za znásilnění, dvě pětiny pachatelů vyvázly s podmínečným trestem.

Sex – mercedes chudých?

Ještě horší je to pak se sexuálním obtěžováním, které se už neohlašuje vůbec. Důvody to může mít historické, společenské i kulturní. Jsou snad Východoevropanky rozumnější a nepropadají zbytečné hysterii? Anebo hraje roli fakt, že se za komunistů vyznávalo heslo, že sex je mercedes chudých, a sexuální narážky a obtěžování se tak dodnes leckdy považují spíše za lichotku? Anebo ženy rezignovaly s tím, že se stejně nic nezmění? Nebo z nás desítky let komunistického marasmu udělaly plebejce, kterým je to prostě fuk?

Na Západě je dodnes poměrně rozšířená představa, že v reálném socialismu měly ženy lepší sexuální život než na Západě a že Východoevropanky jsou v jistém smyslu ženštější. A zřejmě tomu tak i bylo. Dnešní ženy na Východě ale naopak často přebírají západní klišé ženskosti. Je to snad - v neposlední řadě - i tím, že jim schází dostatek sebevědomí na to, aby se vzepřely stereotypům?

Do roku 1989 žily Východoevropanky v systému, jehož pevnou součástí byla zákonem daná emancipace. Proto zde ani neexistovalo emancipační hnutí v klasickém slova smyslu. Prostě ženy byly z rozhodnutí strany rovnoprávné a hotovo, tečka, nazdar kašpar.

Co na tom, že navzdory zákonem garantované rovnoprávnosti platily za komunismu víceméně tradiční patriarchální hodnoty?

Může za všechno "Ali Baba a 40 loupežníků"?

Však si také Marie Kabrhelová jako dlouholetá předsedkyně Československého svazu žen vysloužila přezdívku "Ali Baba a 40 loupežníků", protože na zasedání ÚV byla prakticky jediná žena. A když už jsme u těch starých vtipů: Víte, který ženský orgán je nejdůležitější? No samozřejmě Československý svaz žen! A s ním i jeho předsedkyně a komunistické funkcionářky typu Anežky Hodinové-Spurné, Gusty Fučíkové nebo právě Marie Kabrhelové.

"Ženská otázka" tedy byla za komunismu jednou provždy vyřešená, navíc se hnutí za práva žen značně zprofanovalo, podobně jako třeba MDŽ nebo 1. máj. Ženám na Východě tak chybí tradice sebevědomě se organizovat a vznášet požadavky. Ženy na Západě toto sebevědomí získaly teprve dlouhým bojem za svá práva.

Třicet let demokracie prostě nestačilo k tomu, aby se ženám na Východě vrátilo sebevědomí a sebejistota. Stále je pro ně obtížné se osvobodit z leckdy podřízeného postavení. A zavádění jakýchsi "ženských kvót" tomuto sebevědomí rozhodně neprospívá. Ze svého postavení se budou muset osvobodit samy, sexuální násilí a obtěžování samo od sebe nezmizí. A už vůbec ne dnes, kdy na Východě získává stále více na síle konzervatismus, populismus a klerikalismus.

Patriarchální hodnoty dnes zase v důsledku politických krizí a ekonomické nejistoty nabývají na síle. Znovu se derou do popředí hesla jako "rodina", "tradice" nebo "národ". Aktivní roli v tom hraje i církev – katolická v Polsku či Chorvatsku, pravoslavná v Bulharsku, Rumunsku, Rusku či Srbsku. Jakmile se dostává do popředí 'národ', potažmo hrozba jeho vymírání, stávají se ženy automaticky objektem politiky. Jejich tělo tak už nepatří výlučně jim, ale i jejich mužům, církvi či státu, konstatuje chorvatská spisovatelka Slavenka Drakuličová. Jde vlastně o jakousi reakci na výrok připisovaný hned několika muslimským politikům, že islám porazí křesťanství a západní společnost dělohou.

Kampaň #MeToo zničila nejednu kariéru, měla ale i kriti(č)ky

Celou kampaň #MeToo ("já také") odstartovala aféra vlivného amerického filmového producenta Harveyho Weinsteina, kterého ze sexuálních útoků obvinily desítky žen. V souvislosti s tím zveřejnila herečka Alyssa Milanoová 15. října na twitteru výzvu, aby se všichni, kdo se někdy stali terčem sexuálního obtěžování či zneužívání, svěřili se svou zkušeností pod hashtagem #MeToo, a upozornili tak na šíři tohoto problému.

Během krátké doby se do kampaně zapojily miliony lidí a hnutí zasáhlo všechny sféry společenského života od zábavního průmyslu přes politiku po sport. Ti, kdo "prolomili mlčení" byli dokonce v prosinci časopisem Time vyhlášeni osobností roku.

Postupně se jako oběti zneužívání hlásily i hvězdy showbyznysu, sportovkyně a další vlivné osobnosti, jako třeba Angelina Jolie, Gwyneth Paltrowová či Uma Thurmanová. Weinstein přišel o místo ve vedení své produkční firmy The Weinstein Company, byl vyloučen z filmové akademie, která uděluje Oscary, manželka ho opustila a skončil u soudu.

Zveřejněná obvinění zničila kariéru třeba i herci Kevinovi Spaceymu nebo lékaři americké gymnastické reprezentace Lawrenci Nassarovi, kterého soud poslal do kriminálu. Kvůli aféře rezignoval britský ministr obrany Michael Fallon a newyorská Metropolitní opera přerušila spolupráci se svým dlouholetým dirigentem a hudebním ředitelem Jamesem Levinem. Několik žen obvinilo ze sexuálního zneužívání i amerického prezidenta Donalda Trumpa a nařčení se nevyhnuli ani Woody Allen, Dustin Hoffman, Steven Seagal či německý režisér Dieter Wedel. Těžkou ránu kampaň zasadila i Švédské akademii, která kvůli tomu letos neudělila Nobelovu cenu za literaturu.

Kampaň #MeToo vyvolala ale také nesouhlasné a varovné reakce, a to nejen ze strany mužů. Stovka převážně francouzských umělkyň v čele s herečkou Catherine Deneuveovou se počátkem roku ohradila proti tendenci ke kriminalizaci mužů. "Znásilnění je zločin. Ale neodbytné nebo nemotorné flirtování není zločin a ani galantnost není agresí mužského šovinismu," prohlásily. Italská herečka Gina Lollobrigida sice připustila, že se stala dvakrát obětí sexuálního násilí, dodala ale, že je třeba "sebrat odvahu" a věc oznámit hned, a ne až po letech, jak tomu bylo v mnoha případech.

Tagy: Česko zahraničí domácí východní Evropa sexuální obtěžování střední Evropa

Zdroje: vlastní,NZZ