Dnes je sobota 18. září 2021., Svátek má Kryštof
Počasí dnes 18°C Dešťové přeháňky

Červená se line záře: Před 355 lety zdevastoval obří požár Londýn

Červená se line záře: Před 355 lety zdevastoval obří požár Londýn
Velký požár Londýna v září 1666 | zdroj: Profimedia

Stejně jako spousta jiných měst byl i Londýn často sužován požáry. Ohnivé peklo v září 1666 však nemělo obdobu a navždy změnilo tvář metropole.

Text známé písničky Červená se line záře zní nevinně až idylicky. Původní anglická verze London’s Burning ale rozhodně není o pohodě u táboráku. Připomíná katastrofální požár, který vypukl 2. září 1666, během čtyř dnů zničil značnou část města a zapsal se do dějin jako Velký požár Londýna. Středověké centrum města prakticky lehlo popelem.

Neopatrný pekař a souhra nešťastných náhod

Byla horká letní noc, několik dní foukal silný suchý vítr a dvorní pekař Thomas Farynor (někdy také uváděn jako Faryner či Farriner) nejspíš nějak neopatrně manipuloval s ohněm v peci. Každopádně od rozfoukaných uhlíků chytil jeho dům v ulici Pudding Lane, od něj další a pak už to šlo ráz na ráz. První obětí byla pekařova děvečka, která už z domu nestihla utéct.

Takový oheň uhasí i čůrající žena, prohlásil prý londýnský starosta Thomas Bloodworth, když ho nad ránem probudili, že město hoří. Když se pak přece jen uráčil opustit postel, bylo už pozdě. Se zásahem zpočátku váhal i král Karel II. a jeho dvůr.

Většina Londýňanů stále tou dobou žila v dřevěných domech. A protože pozemky byly už tenkrát drahé, na domech se stále vršila další a další patra. V úzkých uličkách tak mohl vzniknout komínový efekt, který oheň ještě více rozdmýchal, a plameny mohly ještě rychleji přeskočit na sousední dům. Požár navíc zničil dřevěné vodovodní potrubí a uhasit hořící město vědry s vodou ze studní bylo nemožné.

Teplota byla tak vysoká, že se tavily kovy a olovo z kopule chrámu svatého Pavla teklo do ulic. Zdálo se prý, že hoří i kameny ve zdech kostela. Naštěstí se čtvrtý den vítr obrátil a zahnal plameny zpět na spáleniště. Oheň tak už neměl co zapálit a postupně uhasl.

Šestého září byl obraz zkázy dokonán: Uvnitř hradeb lehlo popelem 80 procent starého města, shořelo 13 200 domů ve 460 ulicích a 87 kostelů, až 100 000 obyvatel přišlo o střechu nad hlavou.

Hledá se viník

Počet mrtvých sice není přesně znám, některé údaje hovoří dokonce o pouhých šesti. Katastrofa si ale každopádně vyžádala mnohem méně obětí než poslední morová epidemie, která město na Temži postihla o několik měsíců dříve. Tehdy přišlo o život až 100 000 Londýňanů. Cenným svědectvím o požáru i morové ráně je známý osobní deník Samuela Pepyse.

Morová rána a zničující požár? Co kdyby si to, proboha, někdo začal vykládat jako boží znamení nesouhlasu s králem Karlem II. Stuartem, který byl po předchozích dramatických politických událostech teprve šest let na trůně? A tak se za každou cenu musel najít viník.

Nakonec to odnesl chudý, a zřejmě slaboduchý francouzský hodinář Robert Hubert. Při mučení se přiznal, že požár založil ve Westminsteru. Když se pak dověděl, že Westminster zůstal plamenů ušetřen, svou výpověď změnil a doznal se, že do oken pekárny v Pudding Lane hodil zápalnou lahev. Že do Anglie připlul švédskou lodí až dva dny po vypuknutí požáru a že pekárna neměla okna, už nikoho netrápilo. „Francouzský špion“ a „papežův agent“ byl zkrátka odhalen, odsouzen a 27. října 1666 oběšen. Jeho tělo následně rozsápal dav.

Ale jak už to bývá, všechno zlé je k něčemu dobré. Požár nejen zničil špinavé ulice a vypálil stoky, díky čemuž prakticky vymýtil z města mor, ale Londýn byl poté znovu vybudován pod vedením architekta Christophera Wrena. Tentokrát už budovy nebyly ze dřeva, nýbrž z kamene. Dominantou se stala nová katedrála svatého Pavla, dodnes jedna z nejznámějších památek metropole nad Temží. 

Zdroje:
Vlastní