Sir Charles James Napier (1782–1853) byl jedním z těch vojevůdců, kteří pod heslem „nejdřív střílet, potom se ptát“ přispěli k největšímu rozmachu Britského impéria. Vojenskou kariéru chtěl dělat po otcově vzoru a už jako dvanáctiletý chlapec se připojil k pěchotnímu pluku jako praporečník. Později bojoval proti povstalcům v Irsku, Napoleonovým vojákům ve Španělsku a v roce 1815 v čele své brigády napochodoval do Paříže. Ve 20. letech 19. století podporoval povstalce v Řecku v boji proti Osmanům, dotáhl to na generálmajora a na konci 30. let se postavil do čela jednotek Východoindické společnosti.

V první anglo-afghánské válce (1839-1842) utrpěli Britové drtivou porážku. Po počátečním úspěchu se dali na ústup, při němž zahynulo 4500 britských a indických vojáků a přes 10 000 afghánských civilistů, kteří se postavili na stranu Britů. Do Džalálábádu se tehdy dostal jediný člověk – vojenský lékař William Brydon.

Nový generální guvernér v Indii Edward Law, první hrabě z Ellenborough, to tak ale nechtěl nechat a v generálovi Napierovi nalezl spřízněnou duši. Ačkoliv dostali z Londýna jednoznačný pokyn, aby zajistili klid a zdrželi se ozbrojených eskapád, začali válčit proti emírům z oblasti Sindh na území dnešního Pákistánu, kteří několik let předtím formálně přijali britskou svrchovanost.

Pomsta za afghánskou porážku

Pod záminkou, že emíři ve válce podporovali Afghánce, zahájil Napier vojenské tažení a v několika bitvách se mu podařilo zvítězit proti přesile. Čtyřiadvacátého března 1843 pak vstoupil do hlavního města a po vzoru Caesara poslal do Londýna latinskou depeši obsahující jedno jediné slovo: „Peccavi“.

Byla to důmyslná slovní hříčka, protože to znamená „zhřešil jsem“, anglicky „I have sinned“. Vedle pokory a přiznání, že nesplnil příkaz z Londýna k zajištění klidu a zahájil ofenzívu, třebaže mu k tomu vláda nedala mandát, to ale lze zároveň úplně stejně číst i jako „I have Sindh“, čili „Dobyl jsem Sindh“.

„Není-li to pravda, je to velmi dobře vymyšleno,“ prohlásil prý kdysi Giordano Bruno. A totéž platí pro Napierův citát, který je pouze legendou a poprvé se objevil až 18. května 1844 v satirickém časopise Punch. Autorem hříčky byla ve skutečnosti tehdy šestnáctiletá básnířka Catherine Winkworthová.

Napiera to zpočátku překvapilo, ale pak na tuto hru přistoupil. Stal se tak autorem citátu, který nikdy neřekl. To mu ale mohlo být koneckonců jedno: Dobytí Sindhu mu vyneslo úctyhodných 50 tisíc liber, později i sochu na londýnském Trafalgarském náměstí a bylo po něm pojmenováno novozélandské město Napier.

Jeden citát ale Napierovi upřít nelze, a to když si hinduističtí duchovní ve 40. letech 19. století stěžovali, že jim britské úřady zakazují obřad satí, kdy se vdovy zaživa upalovaly spolu s tělem mrtvého manžela. Napier tehdy prohlásil: „Budiž. Upalování vdov je váš zvyk, nachystejte tedy pohřební hranici. Ale můj národ má také jeden zvyk: Když muži zaživa upalují ženy, věšíme je a zabavujeme veškerý jejich majetek. Takže moji tesaři vztyčí šibenice, na nichž po upálení vdovy pověsíme všechny, jichž se to týká. Jednejme všichni podle našich národních zvyků.“