Babišova menšinová vláda v Poslanecké sněmovně nezískala důvěru. Navíc mandátový a imunitní výbor doporučil Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka vydat k trestnímu stíhání. Předseda hnutí ANO tak prohrál hned dvakrát a zdálo by se, že pokud chce pro svoji vládu získat důvěru, chtě nechtě bude muset začít jednat s ostatními stranami, zatnout zuby a změnit svůj přístup k politice. Bez vyjednávání a kompromisů se totiž neobejde.

Politika v klasickém slova smyslu je na nich skutečně založená a náš poměrný volební systém spočívající na vládních koalicích je vyžaduje o to víc. Jedna věc je vyhrát volby a druhá mít dostatečný koaliční potenciál a sestavit vládu s většinou ve sněmovně. Babiš je v politice už natolik dlouho, aby z toho bylo zřejmé, že cesta, kterou se ubírá, je odlišná od té politickými stranami vyšlapané po roce 1989.

Jeho politický styl je jiný a těžko se nadít toho, že se Babiš pod dojmem dílčích proher zničehonic změní, prohra neprohra, debakl nedebakl. Mohl by začít vést důkladná jednání, jejichž cílem by byla koaliční vláda, případně couvnout ze své představy, že bude premiérem. Tím by současnou situaci odblokoval a umožnil menšinovou vládu hnutí ANO s důvěrou či většinovou koaliční vládu. Zádrhel je tom, že není jasné, co by ho k tomu mělo donutit.

Soumrak klasického politického vyjednávání

Myslet si, že k tomu Babiše přiměje situace po prvním hlasování o důvěře jeho vládě, může být velký omyl. Šéf hnutí ANO by teď měl dát dohromady většinu 101 poslanců, kterou od něj vyžaduje prezident, aby ho znovu jmenoval premiérem.

Babiš se může pokusit je sehnat, ale vůbec se nemusí tlačit a nutit do nějakých jednání a ústupků, jak velí klasická politická logika a jak od něj teď mnozí očekávají. Může si počínat úplně stejně jako doposud: vznést obecnou nabídku a tvářit se, že jedná. Politické strany ji buď vyslyší, nebo ne. Důležité bude především to, jaký postoj k podpoře vlády či účasti v ní zvítězí v sociální demokracii po jejím sjezdu, který se koná 18. února.

Předseda hnutí ANO může naznačit i určité programové ústupky a třeba i ČSSD nabídnout nějaké to ministerské křeslo, ale těžko čekat, že se najednou přetrhne, aby získal většinu nebo že ustoupí z toho hlavního: ze své ambice být premiérem a z vlastního politického stylu. Právě s ním dosáhl bezmála třicetiprocentního výsledku ve sněmovních volbách a nedává smysl, aby se ho zrovna nyní zbavoval, když v rukou drží všechny trumfy.

Tím hlavním jsou pro něj stále občané, na ty se neustále odkazuje, k nim hovoří. K ostatním politickým stranám přistupuje tak, že buď pochopí, že to, co předkládá, je v zájmu veřejnosti, a přijmou to, nebo to odmítnou, což ale znamená, že nechtějí pracovat pro dobro občanů.

Tahle vydírací metoda by za normálních okolností nemohla být úspěšná a zmíněné dva debakly by skutečně byly důkazem, že Babiš nemá jinou možnost než vést klasické politické vyjednávání. To však platí pouze za předpokladu, že by Babiš ztratil podporu voličů, kteří mu tuhle figuru věří. Zatím to tak nevypadá. Dokud má šéf ANO jejich důvěru, může ignorovat veškeré prohry a řeči o tom, že musí vyjednávat.

Jak ven z té šlamastyky? 

Dokud bude významná část veřejnosti nakloněna jeho výkladu událostí, že se proti němu všichni spikli, on jediný to myslí dobře a jeho vláda představuje kompetentní kabinet, který může přinést žádoucí změny a zajistit hladké fungování státu a veřejných služeb, budou to ostatní strany, kdo bude prohrávat.

Babiš možná ztratí pár bitev, ale válku vyhraje, protože pochopil, že stará pravidla neplatí a nová určuje ten, kdo má na své straně občany nebo aspoň jejich významnou část. Dokud ji má, nic měnit nemusí.

Jestliže ostatní partaje neučiní ústupek, osočí je, že mohou za to, že stále nemáme kabinet s důvěrou. Babiš tak může pokračovat v předstírání, že o vládě sice jedná, ale přitom bez skutečné vůle něco vyjednat a také v něčem ustoupit. Ve výsledku postačí, když si počká, co si počnou druzí, protože on má času dost.

Pokud ho nakonec Miloš Zeman premiérem podruhé nejmenuje, nemusí ho to příliš mrzet. Buď ho nechá vládnout bez důvěry a v tom případě všechna kritika půjde na vrub hlavy státu, anebo prezident jmenuje úřednickou vládu. Do toho samozřejmě může vstoupit to, že novou hlavou státu nebude zvolen Zeman, ale Jiří Drahoš. I tak ale není moc variant, jak se z té šlamastyky dostat za předpokladu, že si hnutí ANO a Babiš budou stát na svém.

Smažit se ve vlastní šťávě 

Jednou z možností je úřednická vláda, kterou si lze představit, že by Miloš Zeman jmenoval, kdyby Babiš nesehnal 101 hlasů v dolní komoře. Ta by ale pravděpodobně jen otevřela cestu k předčasným volbám, protože kabinet úředníků bez důvěry by pro strany nebyl přijatelný.

Právě předčasné volby jsou pro šéfa ANO nejvýhodnější a stále více se zdá, že právě k nim směřuje. Jen to tak nesmí vypadat. Pokud by se předčasné volby konaly, vina za to, že občané budou muset jít znovu k urnám, nesmí padnout na hnutí ANO a Babiše. To je to jediné, co si šéf ANO musí pohlídat, aby pro něho předčasné volby byly výhodné. 

Vláda, ve které by hnutí ANO nebylo, je pak nemyslitelná. Pokud by třeba ODS chtěla dát dohromady většinovou koalici, musela by pro ni kromě Pirátů získat ještě SPD či komunisty a k tomu nádavkem několik menších stran a vytvořit opravdu nesourodou formaci, která se dnes nezdá vůbec realizovatelná.

Babišovi v tuto chvíli opravdu stačí jen počkat, až se všichni začnou dusit ve vlastní šťávě a jediným východiskem budou předčasné volby. Třeba jako varianta vůči úřednickému kabinetu nebo Babišově vládě bez důvěry. Takže po několika měsících budou volby, do kterých šéf ANO půjde jako ten, koho ostatní strany nechtěly nechat vládnout.

To, že pro to skoro nic neudělal, zanikne jako drobný detail. Babišova vláda už tady přece byla a stačila drobnost, dát ji důvěru, a to že ji nedostala přece není chyba Babiše. Představil kompetentní kabinet a programové prohlášení, které má oporu v programech druhých stran. Co víc si přát?