A jejich rozhodování bylo, i podle zdůvodnění, které zrušení celibátu v roce 1919 provázelo, pro společnost nepřínosné, ba škodlivé. Pokud se žena vdala, a svou profesi pak nuceně opouštěla, přišlo její vzdělání, pracovitost a možnost formovat a inspirovat žáky i žačky nazmar. Byla to společenská ztráta.

Pokud se však rozhodly zůstat svobodné, vyvíjely se u některých dle zdůvodnění v podstatě "nemoderní" názory a různé profesní situace posuzovaly nepřiměřeně, neboť prý postrádaly rodinnou a partnerskou zkušenost.

Svou roli při zrušení celibátu však bezpochyby hrálo i to, že se změnil režim a doba. Ideje vznikajícího Československa více přály ženské vzdělanosti a to, že učitelka takto opustí svou profesi, odporovalo zásadě rovnosti mužů a žen. Zásadní podíl mělo i mnohaleté úsilí tuzemských feministek, které se často etablovaly právě z učitelských kruhů a mezi nimiž byla řada pozoruhodných osobností.

Mezi ty nejvýraznější rozhodně patří Františka Plamínková, též novinářka a prvorepubliková politička, celoživotní bojovnice za ženskou emancipaci a odvážná žena, jejíž život skončil předčasně v červnu 1942 na kobyliské střelnici.

Plamínková na počátku 20. století přednesla na tu dobu velice moderní, nově konstruovaný obraz ženy: "Žena má se státi pravým člověkem, plnoprávnou, samostatnou, uvědomělou občankou, pracovnicí, manželkou, matkou." V podstatě se ve výčtu najde vše, zač bojovala.

Zasazovala se o volební právo pro ženy a poté, co důkladně prostudovala volební řád, bylo dosaženo toho, že roku 1908 se voleb do zemského sněmu alespoň zúčastnily první tři ženy - její kolegyně Karla Máchová, Božena Zelinková a Marie Tůmová. V roce 1912 pak byla jako první ženská poslankyně zvolena Božena Viková-Kunětická, mandát však nikdy nepřevzala.

Právo ženy na manželství a mateřství pak Plamínková, sama celý život svobodná a bezdětná, prosazovala v rámci své tvrdé kritiky celibátu učitelek.

Když nebylo na věno

Sama Plamínková se narodila v roce 1875, šest let poté, co vešel v platnost takzvaný Hausnerův zákon, který umožňoval ženám složit státní maturitu, upravoval podmínky pro učitele a učitelky a váže se k němu také vznik státního pedagogia (veřejného učitelského ústavu) pro ženy. Což byl významný krok, na který mělo vliv několik různých okolností.

Snahy o to, aby se ženy vedle starosti o rodinu, popřípadě ženy svobodné, mohly zapojit do práce, přispět rodinnému rozpočtu, uplatnit se a zabezpečit, se v Rakousku prosazovaly jen velice pozvolna.

Své o tom věděla například Marie Riegerová - Palacká, která se angažovala ve spolkové činnosti, v jejímž rámci byla provozována dívčí škola zaměřená na nejrůznější dovednosti, včetně typografie. Jenže veskrze potřebná činnost nakonec narážela na neochotu zaměstnávat dívky, které (by) byly takto vzdělány. Ty z chudých poměrů sice i dříve pracovaly například ve fabrikách, jako šičky či hospodyně, majetnější vedly živnost (třeba po zemřelých manželech), jinak však na cestě k mnoha povoláním ležela spousta překážek.

Otázka ekonomického zajištění neprovdaných žen byla nicméně i v Rakousku stále palčivější. V Evropě už od počátku 19. století přibývalo žen, část mužů se také ženit nechtěla, nebo nemohla - například ze sociálních důvodů. Rostl tak počet neprovdaných žen ze středních vrstev v ekonomicky aktivním věku, o které se ve stáří mnohdy neměl kdo postarat a které se samy finančně nezajistily. Zároveň pro ně nepřipadalo v úvahu, aby pracovaly například v nekvalifikovaných profesích a v továrnách. Ledy se začaly pomalu hýbat.

Situace s učitelkami se odvíjela trochu jinak. Dá se říci, že to bylo jedno z prvních povolání, kde působily vzdělané ženy, které si tímto způsobem zajistily vlastní živobytí - a bývaly celkem akceptovány. Svou roli sehrálo samozřejmě i to, že zrovna profese učitelky byla jakž takž v souladu s dobovými představami o "přirozenosti ženy" - podobně jako například profese ošetřovatelky či chůvy.

Už desítky let před zmíněným zákonem tak do Rakouska přijížděly ženy, často z frankofonních zemí, které působily v bohatých a šlechtických rodinách jako guvernantky. Od konce 40. let pak, byť sporadicky, fungovaly soukromé pedagogické kurzy.

Zpravidla svobodné či ovdovělé ženy tak učily v soukromých vzdělávacích ústavech pro dívky. Učitelskou zkoušku na normální škole si už ve 40. letech udělala například Bohuslava Rajská, ovšem poté, co se provdala za Františka Ladislava Čelakovského, působila pouze jako matka a žena v domácnosti, načež v pouhých 35 letech podlehla tuberkulóze. Stejnou zkoušku absolvovala i Honorata Zapová, spisovatelka a překladatelka, provdaná za českého historika Karla Vladislava Zapa; ta se dožila pouhých 30 let. Obě dámy byly (nejen) v tomto ohledu výjimečné.

Až Hausnerův zákon pevněji určil jak postavení učitelů, tak učitelek. Na jeho základě vznikly zmíněné veřejné učitelské ústavy pro muže i ženy a upravoval i podmínky pro ústavy soukromé. Největší zájem však kandidátky měly o veřejné pedagogium, které ovšem bylo přísně výběrové a vůbec nebylo jednoduché se na ně dostat. Státních pedagogických škol pak v českých zemích přibývalo.

Musely čelit ústrkům

Ačkoliv přímo akt, který v roce 1919 rušil celibát, odkazuje k zákonu o celibátu z počátku 20. století, sahá tato praxe mnohem hlouběji do minulosti, byť v různých částech monarchie byl uplatňován různě. Například na Slovensku neexistoval vůbec.

V českých zemích se na práci učitelky pohlíželo jako na sociální zajištění - a stejně tak byl zajištěním vstup do manželství. Navíc se mnohé intelektuálky té doby, a to i po příchodu 20. století, potýkaly s názory, že nelze skloubit práci a rodinný život.

Jako argument pro celibát učitelek se tak opakovalo i to, že by se ženy věnovaly rodině na úkor žáků, což pěkně kontrastuje s odůvodněním zákona, který celibát nakonec rušil.

Učitelky pocházely především z rodin intelektuálů či úředníků, kde chyběly peníze na věno a bylo třeba, aby se dcery ekonomicky zajistily. Zároveň však tyto rodiny mnohdy kladly i důraz na to, aby se ženě dostalo dobrého vzdělání, takže dívky mívaly ke svému povolání pěkný vztah.

Učitelky měly i řadu mimopracovních aktivit. Angažovaly se ve spolcích, v létě některé cestovaly. V roce 1912 tak v Opatii vznikla například Vila Milena, kde se učitelky mohly ubytovat za menší peníz než v hotelu. Od 80. let 19. století existoval i List učitelek českých, za první světové války byly i učitelky výrazně činné v charitě.

Bývaly mezi nimi i literátky - k nejznámějším patří například Růžena Jesenská, teta Mileny Jesenské, či Leontina Mašínová.

Zároveň čelily učitelky různým ústrkům. K místům v Praze a dalších velkých městech nebylo snadné se dostat, mnohé tedy odcházely do menších obcí i na vesnice, kde se často vedle osamělosti potýkaly i se žalostnými sociálními podmínkami a větší náloží předsudků. Ty přicházely i ze strany jejich mužských kolegů, kterým se nelíbilo, že učitelky, které často automaticky dostávaly i výuku ručních prací, mají větší úvazek, když "neživí rodinu". Na druhou stranu však ženy bez rodiny pozbývaly nároku na jisté typy příspěvků a čelily i platové nerovnosti.

Učitelky svou nezávislostí i dost provokovaly. Na jednu stranu se na ně valily vtipy o "mužatkách", zároveň však byly jejich aktivity bedlivě sledovány. Vzdělané, samostatné a mnohdy angažované svobodné dámy byly pro někoho stále těžce stravitelným soustem. Mimochodem, zmíněnou Karlu Máchovou například stál místo zátah na sociální demokraty v 80. letech. Později se tato blízká přítelkyně Charlotty Masarykové živila mimo jiné jako novinářka.

Historička Milena Lenderová píše, že ve druhé polovině 90. let učilo v českém království 20 tisíc učitelských sil, a z toho 28 procent tvořily ženy.

Další klacky pod nohy

Když přišel konec celibátu, byla to událost. Nutno však podotknout, že vdát se mohly až ženy, které absolvovaly takzvanou "počáteční službu".

PSALO SE PŘED... 100 LETY #JeSuisMáňa
Tzv. celibát učitelek byl v českých zemích zaveden v roce 1875 a zrušen byl v červenci 1919 zákonem č. 455/1919 Sb. se zpětnou platností k 1. listopadu 1918.
Národní listy, 3.1.1919, https://t.co/e7mwzuAn1X pic.twitter.com/S8q7lJxz09

— Kramerius - Digitální knihovna NK ČR (@kramerius_nkcr) January 3, 2019

Učitelky a jejich manželé to nicméně ani potom neměli úplně jednoduché. Zvlášť rodinám, kde učili oba partneři, házel systém klacky pod nohy. Školské úřady se ještě dlouho chovaly nepřátelsky k učitelským párům a stěžovaly jim třeba možnost působit ve stejné oblasti. Útokem na postavení učitelek hrozil i takzvaný restrikční zákon z poloviny 20. let, který navrhoval velké zmenšení počtu učitelských míst a rušení škol.

Restrikční výzvy často mířily na vdané, zdravé učitelky, které jinak neměly žádný problém, zvlášť pokud měly manžela ve státních službách. Dle navrhovatelů to byl pro stát nevýhodný stav. Právě restrikční zákon znovu povzbudil aktivitu ženských organizací. Masovému propouštění učitelek zabránil svaz učitelských organizací, který vedla právě Plamínková, v té době už senátorka.

Aktivita učitelské organizace také obrousila zákonu nejostřejší hrany. Snahy dosáhnout propouštění vdaných učitelek ale obzvlášť zesílily v období krize, kdy různé návrhy mířily na propouštění vdaných žen ze státních služeb obecně, případně snižovaly penze vdaných zaměstnankyň. I v tomto případě byla výraznou kritičkou Plamínková.

Vdané učitelky pak byly propouštěny na sklonku 30. let. Jako důvod se uvádělo uvolňování míst pro evakuované učitele z pohraničí. S diskriminací se tak vzdělané učitelky potýkaly ještě dlouho poté, co dostaly možnost pořídit si rodinu.

Přesto bylo zrušení celibátu učitelek v roce 1919 významným krokem.