Stejně jako po roce 1989 i dnes se zapomíná na jeden aspekt totalitních praktik komunistů. Na to, že věznění odpůrci KSČ měli ženy, děti, rodiče, širší příbuzenstvo, a ti všichni v různé míře též pocítili drtivý tlak režimu. Zůstávali a zůstávají však neviděni.

Tento text píši proto nejen o nich, ale hlavně pro ně. Aby se nezapomnělo, že byli i oni, se svými problémy a náročnými osudy. Osobně mě dost mrzí, že v předvečer 17. listopadu se o nich žádná zmínka neobjevila, že se rodiny nestaly aspektem, který se vždy při různých výročích vždy zmíní spolu s mukly.

V zobrazení minulosti mají své místo stejně jako přímí odpůrci KSČ. Patří k celku temného příběhu, který komunisté do této země vepsali.

Přál bych si, aby rodiny vězňů našly prostor v srdci tohoto národa navzdory tomu, že jejich osudy jsou ve srovnání s cestou muklů zdánlivě mnohem méně zajímavé.

Níže vycházím z textu mé knihy "Jizvy zůstávají" s podtitulkem "Dědictví zla stále živé" z roku 2018 věnované (nejen) tématu rodin muklů. Kniha navazuje na svou starší sestru "Nezhojené rány národa" (2012).

Nemocní a k smrti znavení

Kdo byl zasažen víc? Muklové? Jejich ženy? Muklové byli mučeni a prožili krutou fyzickou bolest. Jejich ženy zase dlouhodobě strádaly bídou a týrány byly na duši. Těžko režimu odolávaly, i když jim nehrozila přímá fyzická likvidace. Dají se vůbec poměřit jedny a druhé rány?

Vynechme z tohoto srovnání umučené, popravené, mrtvé v závalech a na marodkách; vynechme vězně, kteří prošli extrémně brutálními výslechy; mukly zmrzačené, s podlomeným zdravím a duševně rozvrácené. Tam je to jasné. Jejich rodiny se ani nemohly mít hůře.

Co však u těch dalších vězňů? Většina z nich se setkala s mučením, všichni pak s nelidskými poměry táborů a věznic. Byli zbaveni svobody, k smrti unavení, nemocní. Dřina byla spojena s hladem; život vězně byl pro komunisty bezcenný, chtěli je upracovat k smrti.

Ženatí muklové přišli na dlouho o ženy, děti. Ztratili pět, sedm, deset, dvanáct, čtrnáct let života. Jeden den jako druhý, a den stý, tisící. Rok jako rok. Lágr 1, lágr 2, věznice A, lágr 3, věznice B, lágr 4 a další a další štace. První korekce, pak desátá, padesátá. Také samotky, bunkry, temnice.

Žití odnikud nikam.

Nicméně kdo přečkal výslechy a nejtěžší údobí v lágru, které trvalo zhruba do roku 1954, kdo přivykl drsnému táborovému režimu a všemožným ústrkům, kdo se smířil s nesvobodou, mohl se cítit, ač to zní paradoxně, do jisté míry svobodným (přesně tak to mnozí muklové vnímali), mohl prožívat své dny za mřížemi paradoxně snadněji než jeho žena doma.

Vše už ztratil, víc mu vzít nemohli. Měl kolem sebe kamarády, o něž se mohl opřít, a s nimiž uzavřel přátelství na život a na smrt. Neměl jinou možnost než v lágru žít dál (ovšem i v době, kdy tlak komunistů trochu povolil, se za dráty umíralo).

Jejich rodiny utrpěly šrámy jiné a v širším spektru. Komunisté byli vynalézaví a měli pestrou škálu možností, jak manželce mukla nepřetržitě škodit a udržovat ji v ustavičných obavách a nejistotě.

Výhrůžky kriminálem, v důsledku toho pro děti dětským domovem, tři roky opakovaných předvolávání k výslechům na StB; někdy na půl dne, někdy přes noc, výhrůžky znásilněním. Nátlak k rozvodu. Vynucené stěhování z města na venkov; žádní známí, spousta zlých a primitivních lidí okolo, pro intelektuálku vyčerpávající práce v JZD.

Nové útoky soudruhů v práci a v bydlišti. Jízlivost kantorek a politicky "správných" žáků vůči synovi, dceři. Nadané dítě musí vynuceně po základní škole na učení do koželužny.

Odmítnutí speciální lékařské péče pro někoho z rodiny. Jet za manželem do lágru a vidět, jak schází. Stále se o něj bát.

Téměř neúnosný úděl

Tím výčet stále nekončí. Muset se dívat na jiné lidi, kteří žijí radostně, zatímco ji komunisté o šťastné chvilky s rodinou oloupili. Mít pocit, že dětem nedává, co by měla, každodenní břímě starostí. Soudruzi ji honí do brigád, v práci ji dřou, domů se vrací znavená. Též pomáhat rodičům manžela. A v hlavě myšlenky: "Co když padnu? Kdo se pak postará o děti?"

Neustálé obavy, žití napůl, nemožnost najít klid, trápení ze všech stran i v duši. Vydrží? Nezblázní se? A konec v nedozírnu, jen další kruté roky; síly docházejí, naděje na změnu se vzdaluje, úsměv se ztratil. Uštvaná, udřená. Téměř neúnosný úděl.

Oba světy, muklů i jejich žen a dětí, dokázaly být tvrdé. Každý jinak, ale tvrdé. Nelze tedy říct obecně, koho pochroumal totalitní režim více. Těžko porovnat bolest jednoho a druhého člověka. Vždy jde o konkrétní stav. Záleží na proporcích mezi prožitky jedné a druhé strany. Někdo může nést relativně malé trable hůře než jiný člověk velkou zátěž.

Političtí vězňové jsou oprávněně vnímáni jako oběti, často jako hrdinové. Jejich ženy tak ale přijímány obvykle nejsou, ač těžký úděl často nesly samy a hrdinkami byly. Bylo by dobré to napravit, dokud ještě nějaký čas zbývá.

Lubomír Vejražka pro Ústav nezávislé žurnalistiky

---

Lubomír Vejražka je publicista, mimo jiné autor knih "Jizvy zůstávají" a "Nezhojené rány národa".