Kolem nevýrazných dveří pod Kapucínskými terasami projdou denně tisíce Brňanů. Většina z nich nemá zdání, že se za nimi skrývá možná nejbezpečnější místo moravské metropole. Protiatomový kryt Denis má rozlohu jako fotbalové hřiště a v případě potřeby by v něm našly bezpečný úkryt až tři tisíce lidí. 

První sčítání lidu v státech vzniklých po rozpadu Rakouska-Uherska bylo otázkou národní cti. Tak moc se ale úřady snažily, aby z toho země vyšly dobře, až se falšovalo, co jen šlo.

Přísloví "dopadnout jak sedláci u Chlumce" jistě dobře znáte. Událost, podle které vzniklo a která se odehrála před téměř 250 lety, však dnes už tak známá není. Pojďme si ji na její výročí připomenout. 

Koncem roku 1949 chodili okolo Dobrušky od statku ke statku kontroloři povinných odvodů a lidé se proti nim bouřili. Nakonec se před Okresním národním výborem ve městě sešlo asi 250 protestujících. Otec Václava Daška v následném procesu dostal dvacet let. Vzpomínky dětí sedláků, které po revoluci navázaly na starou rodinnou tradici, patří do Příběhů 20. století.

Náš pohled na české dějiny může změnit nová studie. Vyplývá z ní, že česká města a vesnice vykazují rozdíl mezi nejstaršími archeologickými a prvními psanými záznamy více než 300 let. 

Česká justice už nedokáže to, co německá – vsadit komunistické funkcionáře odpovědné za střelbu na hranici za mříže. Mohla to přitom udělat dávno, kdyby…

Je vlastně dosti s podivem, že se za poslední třicet let do pokusu popsat Čechy a Češky jako národ se specifickými vlastnostmi, vadami, ale i přednostmi, nikdo nepustil. Troufl si na to až ekonom a bývalý viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl. O něm je známo, že mu nechybí ani sebevědomí, ani schopnost vysvětlovat i složité věci poměrně jednoduše, i když rázně, píše Robert Břešťan na webu Hlídací pes.

Třicáté výročí 17. listopadu 1989 je i příležitostí připomenout osudy politických vězňů komunistického režimu padesátých let – muklů. Téma, které až do roku 1989 bylo velké tabu. Jejich příběhy, názory a osudy v posledních letech dostávají prostor a je to dobře. Jenže… píše Lubomír Vejražka na webu Hlídací pes.