Jak podotýká polský server Onet, neštěstím totalitního systému byla skutečnost, že každý vtip o ekonomice, médiích či společenských událostech se okamžitě stával vtipem politickým. „Někdo by měl postavit pomník politickému vtipu. Tento pozoruhodný výtvor se rozvinul v socialistických zemích, ve kterých lidi odřízli od informací a svobodného tisku. Potlačené veřejné mínění, spoutané zákazy, nalézá svůj výraz právě v této formě. Sovětský vtip má stejnou cenu jako svazky filozofických esejů,“ psal disident Vladimir Bukovskij.

Terčem značné části vtipů byli samozřejmě lidé ve vedení východní říše. Od prvních dnů revoluce se Lenin a Trockij stali hrdiny spousty anekdot. Jedna byla o novém nájemníkovi, který se stěhuje do prázdného bytu. Zdi jsou holé, ale má jeden hřebík a dva obrazy: Lenina a Trockého. „Tak nevím, koho pověsit a koho postavit ke zdi,“ přemítá.

Týž vtip se vypráví už od konce 18. století, jen hrdinové se mění. Rozčarování z politiků nebylo vlastní jen komunismu, a tak se na obrazech střídal Napoleon, Metternich či Talleyrand.

Sovětský diktátor Stalin, snažící se působit dojmem moderního vůdce, rád žertoval se západními hosty na svůj účet. Když v roce 1944 navštívil Kreml vůdce Svobodné Francie Charles de Gaulle, byl pozván na recepci, kde Stalin představoval své podřízené. U velitele letectva Alexandra Novikova Stalin navrhl přípitek slovy „když neodvede svou práci, tak ho pověsíme“. Při pohledu na znechucení francouzského hosta Stalin zažertoval: „Lidé říkají, že jsem nestvůra, ale dělám si z toho srandu. Možná nejsem tak hrozný...“ Maršál Novikov byl o dva roky později sesazen a odsouzen na pět let.

Jednou si Stalin vyslechl vtip o sobě. To bylo ještě v době, kdy bojoval o moc a postupně likvidoval jednotlivé soupeře. Jedním z nich byl trockista Karl Radek, kterého Stalin odstavil tím, že z něj udělal rektora školy pro asijské komunisty. Jednou na školu zavítal osobně.

Německý komunista Erich Wollenberg vzpomínal, že Radek zrovna debatoval s hloučkem studentů, když se objevil Stalin se svou suitou. Zeptal se Radeka, zda o něm vykládá nějaké nové vtipy. „Ne, teď hovoříme o přerozdělení moci po dalším převratu,“ odvětil Radek. „A co, skončím ve vězení?“ ptá se Stalin. „Ne, rozhodli jsme se, že vám najdeme nějakou židovskou školu a uděláme vás rektorem,“ vysvětluje Radek.“Ale já nejsem Žid,“ odporuje Stalin. „A já jsem snad Číňan?“ odsekl Radek.

Historka se stala posledním hřebíkem do Radekovy rakve. V roce 1927 jej poslali do gulagu. Do dějin přešel v jiném vtipu: Na Sibiři si tři vězni vyprávějí, za co sedí. Jeden říká: „Jsem tu, protože jsem označil Karla Radeka za kontrarevolucionáře.“ „No prosím, a mne odsoudili za to, že jsem říkal, že Karl Radek není kontrarevolucionář,“ vykládá druhý. Koukají se na třetího a ptají se, proč jeho odsoudili? „Protože se jmenuji Karl Radek.“

Popularita vtipů o Stalinovi souvisela s jejich schopností zrcadlit každou změnu. Na sklonku Stalinova života kolovaly vtipy o antisemitismu vůdce, který rozpoutal protižidovskou kampaň:

Soudruh Stalin si všiml tonoucího člověka, volajícího o pomoc, a říká, že mu bohužel nemůže pomoci, ale ať řekne, jak se jmenuje. „Aaron Rabin,“ odpovídá tonoucí žid. Stalin se vrhne do vody a nešťastníka zachrání, aby mu oznámil: „Soudruhu Rabine, jsi odsouzen za kosmopolitismus a špionáž pro Izrael!“

Ideálním hrdinou vtipů se stal Nikita Chruščov pro svůj vzhled, charakter a chování. Kvůli svému hulvátství se stal opravdovou hvězdou, kterou snad nejlépe vystihuje následující vtip: Chruščov kráčí Kremlem a plive na drahý koberec. „Prosím, chovejte se slušně, Nikito Sergejeviči, vždyť po tom koberci kráčel veliký Lenin!“ domlouvá mu spolupracovník. „Sklapni,“ odpovídá Chruščov. „Plivat mi dovolila anglická královna! Jo! Plivnul jsem v Buckinghamském paláci. A ona na to: Pane Chruščove, když chcete, plivejte si v Kremlu, ale tady nesmíte!“

Vtipy žily svým životem i za Chruščovova následníka Leonida Brežněva. „Je možné slona zabalit do novin? Ano, je to možné, pokud noviny otiskly Brežněvův projev,“ říkávalo se.