Chu Jao-pang (1915-1989) pocházel z chudé rodiny z jihočínské provincie Chu-nan a do Komunistické strany Číny vstoupil už ve čtrnácti letech. S Mao Ce-tungem se zúčastnil Dlouhého pochodu (1934-1935), jímž komunisté unikli z obklíčení Čankajškovou armádou.

Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 se postupně vypracovával ve stranické hierarchii, za tak zvané Kulturní revoluce v 60. letech byl ovšem dvakrát odeslán na venkov na převýchovu a později také dvakrát rehabilitován.

Po Maově smrti se v mocenském boji s Chua Kuo-fengem přidal na stranu Teng Siao-pchinga - otce čínských reforem, jež odstartovaly ekonomický rozvoj Číny. Stal se jeho pravou rukou a dlouho byl považován za jeho možného nástupce. V roce 1980 byl jmenován generálním tajemníkem strany a 29. června 1981 pak předsedou jejího ústředního výboru. Rok nato ale XII. sjezd strany funkci předsedy a místopředsedů zrušil a podle nových stanov se nejvyšším stranickým představitelem stal generální tajemník.

Odstavený reformátor

Během svého působení rehabilitoval Chu Jao-pang řadu obětí Kulturní revoluce a podporoval liberální hospodářské reformy západního stylu. To mu na jedné straně vyneslo velkou oblíbenost mezi veřejností, na straně druhé ale značný odpor konzervativních partajníků, kteří hledali způsob, jak se jej zbavit.

Záminka se jim naskytla v roce 1986, kdy Chu dostatečně tvrdě nezakročil proti studentským nepokojům. Rok nato byl proto z nejvyšších funkcí odvolán. Po veřejné sebekritice v orwellovském stylu sice až do své smrti formálně zůstal členem Stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny, kvůli intrikám a mocenský hrátkám ale už prakticky ztratil veškerý vliv.

Osmého dubna 1989 jej během zasedání politbyra postihly srdeční problémy, na jejichž následky 15. dubna zemřel. Byl to konec stoupence liberální politiky, pragmatického reformátora a posledního představitele, který mohl dát čínskému režimu lidskou tvář.

Pietní shromáždění za oblíbeného politika velmi rychle přerostlo v rozsáhlou manifestaci za demokratické změny, za svobodu a proti korupci. Protesty nakonec byly tvrdě potlačeny červnovým masakrem na pekingském náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men).

Podíváme-li se na to, jak se dnes čínská vláda staví ke kritickým hlasům z ulice nebo z vlastních řad, lze s politováním konstatovat, že se od Chuovy doby nezměnilo téměř nic.